Cestující ze Sans-Souci

Poslední film Romy Schneiderové. Po filmech, jež nám místo příběhu o skutečných lidech a jejich osobních či skupinových konfliktech nabízejí více či méně profesionálně zdatné náhražky v podobě brutálních, nesmyslných, stereotypně nekonečnych materiálních i lidských destrukcí, působí film Cestující ze Sans-souci jako cosi přirozeného a věrohodného, ačkoliv jde o příběh svým způsobem výjimečný. Sám fakt, že se jedná o francouzskou produkci, poměrně dlouho v našich vidopůjčovnách absentující, není jistě tak dalece pozoruhodný, i když, přiznejme si to, v hegemonii americké produkce jen tu a tam přerušované japonskými či hongkongskými Ninji, působí tato změna povzbudivě. Film Jacquese Rouffia však zaslouží náš zájem zejména z hlediska problému, o němž vypovídá, problému rasové nesnášenlivosti a ideologického fanatismu, jichž jsme každodenními svědky. Spisovatel Joseph Kessel, podle jehož románu film vznikl, vědom si dějinné neschopnosti tento problém zlikvidovat, situoval příběh Maxe Baumsteina do dvou časových rovin - do období nástupu fašismu v Německu a do současnosti. Jeho tragický hrdina, dobře situovaný (dnes už postarší) invalidní ženevský podnikatel, je zároveň zakladatelem a vůdčím duchem hnutí mezinárodní solidarity, které se zasazuje o dodržování lidských práv na celém světě. Při návštěvě Paříže, konané u příležitosti tiskové konference o plánech jeho hnutí, hodlá navštívit také paraguajského velvyslance ve věci propuštění jedné z mírových aktivistek. V předvečer návštěvy mu neznámý muž doručí do hotelového pokoje fotomateriály. Bolestné vzpomínky na dětství a jinošství mají přímou souvislost i s osobou zmíněného jihoamerického diplomata. Tato evokace minulosti zároveň velmi podstatně ovlivní i Maxův současný život... I přes účast takových hereckých es, jako jsou Michel Piccoli, Romy Schneiderová (dvojrole v tomto filmu byla její poslední), Helmut Griem, Mathieu Carriére, lze mít k filmu řadu výhrad, nicméně se jedná o snímek, který v každém z nás cosi zanechá. Byť jen pachuť z toho, jak jsme jako lidstvo stále nepoučitelní. Cinem,a 1992/3/62