Bubny

Největším zážitkem z filmu byl Pavel Sedláček, v polovině šedesátých let mezi mládeží snad nejpopulárnější zpěvák. I já ve svých pubertálních letech jsem zíral na svého oblíbeného zpěváka, který seděl na korbě jakéhosi malého nákladního auta, hrál na kytaru a zpíval. Přiznám se, že jsem na film šel znovu druhý den.

Někde jsem si přečetl, že je v tomto filmu hezká hudba, a tak jsem jej chtěl vidět. Už první skladba u titulků mi rvala uši. Tohle není můj šálek kávy. A tyto pazvuky trvaly přes pět minut. Nu a pak celu první povídku. Druhá byla o trempířích, takže jsem se domníval, že to snad bude lepší. Nebylo. Jen první písnička nebyla nejhorší. Pak koukáme na panáčka, a do toho něco co se hudbě podobá. I když už ne tak odporné jako první půl hodiny, přece jen mám o hudbě jiné představy. A o filmu také. I v této povídce je však divák nucen poslouchat pazvuky v pozadí. Třetí veledílo tomu nasazuje korunu a je hanba o něm psát. U mne asi nejhorší hudební film, který jsem kdy viděl.

Mládí, jazz, abstraktní situace, výborná kamera, ohromná civilnost a převážně obrazové vyprávění. Nová vlna v ryzí podobě sahající po uměleckém ztvárnění dění všedního dne z oblasti mládeže a touhy po hudbě. Že je to zrovna jazz není náhodou. Snímek je i na dnešní dobu pro mnohé velmi těžkopádný, neboť taková tvorba není v naší kinematografii zrovna obvyklá, a tak svým způsobem nadchne jen opravdu zasvěcené.