Král tančí

Když mi ve filmu o Lullyho hudbě nejvíc vadí Lullyho hudba, tak je jasný, že mě to nemohlo dostat. Proto jsem si film snažil užít aspoň jako dějepisný exkurz a například scéna, kdy se Ludvík XIV. ujímá vlády, je excelentní. Na druhou stranu jsem nějak nepobral, proč kníže Conti je tady za vypelichanýho plešouna, když byl jen o pár let starší než král. Oslovily mě víc scény bez emocí, protože takový bylo baroko – zachovat dekorum v každý situaci. A Benoit Magimel v roli Ludvíka XIV. byl v tomhle perfektní. A naopak rušily scény přehnaně uječené a hysterické. Ovšem i Boris Terral v barokním kostýmu a paruce vypadal tak majestátně, že i on klidně mohl hrát krále a ne pošahanýho Lullyho. Král tančí dobře, ale režisérův o něco starší Farinelli mě bavil víc.

Francouzský spisovatel 19. století Stendhal obdivoval vznešený despotismus a mravy z doby Ludvíka XIV., protože bez přestání a ve třech dnech se přecházelo ze salónů na bitevní pole. Manželky, matky, milenky žily v neustálých úzkostech. V jediném věrném obraze, který nám z té doby zůstal zachován, v jazyce, blízkost nebezpečí uchovala energii a upřímnost, jaké bychom se dnes nemohli odvážit (v literatuře vládl požadavek vznešenosti). V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV. Ve filmu bylo dále pěkně vidět, že Molière byl považován za pouhého fraškáře a lidé se smáli nanejvýš, když herec pronesl slovo "klystýr", a ještě roku 1823 lidé vypískali Lakomce, protože v této hře se syn nechová uctivě k otci. Také s náboženskou koterií obklopující mladého krále slunce si zažili oba dost, to bylo také dobře vidět, a mnohé Molièrovy komedie, odhalující pokrytectví, byly zakázány církevní censurou, ačkoli mladý král nebyl vůbec zbožný a výtečně se při nich bavil. Byl to bezesporu velký král, přítel umění a umělců. V jeho moudře vedené monarchii by si byl přál žít i francouzský romanopisec Gustave Flaubert.