Zabriskie Point

Zajímavý film s hudbou od Pink Floyd, málo slov,ale nemám rád takové filmy, kde lidi bloumají, práce je nezajímá, koukají, kde co ukrást a konec se rozplývá do ztracena, je to vymývání mozků a s realitou nemá nic společného...

HUdba Pink Floydů, to byl zlatý hřeb tohoto filmu, který byl v podstatě spíše přešlapováním na místě, což zřejmě mělo ukázat jisté dobové hodnoty, stále drsnějšího společenského prostředí Spojených států. Z mého pohledu po létech, kdy jsem film viděl poprvé, jsem opravdu ocenil předvším hudbu PF, která mi připadala o třídu lepší, než-li vlastní filmový příběh.

Zabriskie Point měl být Antonioniho triumfem korunujícím jeho metody práce a potvrzení komerční úspěšnosti. Byl zamýšlen jako popis epochy, provokativní dokument o politické nespravedlnosti, společenském boji a mimořádné kulturní a morální polaritě ve společnosti konce 60. let. Zároveň měl být filmovým portrétem Ameriky a západní klultury obecně. Velká očekávání ze strany MGM byla vyjádřena i štědře otevřenou rukou s penězi. Ale co se mohlo vyvinout špatným směrem, to se špatným směrem vyvíjelo a výroba filmu se stala nejen Antonioniho noční můrou. Film měl premiéru v březnu 1970, po dvou náročních letech, z nichž nejdelší čas zabralo úmorné natáčení v pouštních lokacích Kalifornie. Vyvolalo vleklou a frustrující válku mezi Antonionim a MGM, která se ještě více vyhrotila po zdlouhamém hledání vhodné muziky. A místo oslnivého úspěchu se tvůrci dočkali jedné z největších finančních katastrof v dějinách moderní kinematografie. Film spolkl přes 7 milionů dolarů – téměř pětkrát více než Zvětšenina, za dobu produkce se v čele MGM vyměnili tři její presidenti. Na rozdíl od Zvětšeniny, která vynesla přes 20 milionů dolarů, ZP přinesl zisk pouhých 900 000 dolarů. Kritika na filmu roztrhala vše, co se dalo a stal se terčem výsměchu a výtek ze všech kulturních i politických stran. Kritika rozcupovala vše od scénáře, na kterém se v konečné fázi podílelo pět autorů; přes výběr hlavních hrdinů; ploché nic neříkající zpracování; chyby ve střihu; stále omýlané a povrchní „módní hippie“ dialogy; sebeospravedlňující, ale nicneříkají militantní debaty revoltujících studentů; až po romantismus „volné lásky“. Veškeré metafóry byly buď nepochopeny, nebo rozcupovány. Film se stal absolutním propadákem a Antonioniho osobní katastrofou. Ale nyní s odstupem času, který odvál temný oblak debaklu, můžeme na filmu vidět řadu překvapujících kvalit. Mně osobně na filmu uchvátil nádherný obraz nehostinné pouště, symbol zlomu krajiny – Zabriskie Point v Mrtvém údolí, Kalifornie, se zlomem v jednání hrdinů; bezútěšný obraz amerického zapadákova, kam se hrdinka filmu Daria dostane, a v neposlední řadě skloubení obrazu a výborné hudby, jejíž podstatná část pochází z dílny Pink Floydů. Politizující klišé v úvodu filmu rád odpustím, nepochopil jsem ale jednání hlavního hrdiny, ke kterému podle mého názoru v podstatě neměl důvod. Necháme-li ale všechny tyto nelogičnosti stranou a oddáme se jen obrazovému vjemu s výborně zvolenou muzikou, získáme nevšední zážitek. K filmu byl vydán i skvělý soundtrek.

Je smutné, že pověstný pouštní sex mi nepřipadal nijak vzrušující a místo erotična mě spíš zaměstnávaly otázky, kam všude by se ten písek mohl, ehm, dostat a zdali by se dlouhé vlasy vyválené v tomhle prachu daly někdy ještě rozčesat. Taky mě rozptylovalo, že hlavní hrdina měl krásně chlupaté ruce a k nim nepatřičně až ohavně chlupaté nohy. Tak tohle se mi honilo hlavou při (prý) erotické scéně, která tolik pobouřila puritánskou Ameriku a nejen jí... P.S.: A má sestra, kterou jsem zadara vytáhla do kina, byla protivná hned na začátku ... prý : „Hádat se revolucionáři ještě o pár minut déle, nechala bych tě v kině a odešla bych s parádní migrénou.“ Mimochodem sex jí taky moc nebral, ale vysvětlila mi ty chlupaté nohy, takže nebyl to rozhodně ztracený čas a ve vestibulu jsme dostaly zadarmo ještě dezert s názvem DeSert :-).