Tichý Don

Čtyřdílný román jsem četl jako kluk v šedesátkách, to jsem hltal všechno, co měli rodiče v knihovně. Televizní přepis mě příliš nenadchnul, to už výše stavím filmovou verzi Sergeje Gerasimova, i když sovětský film zrovna nemiluji. Tento film uváděli za mého mládí v televizi každý druhý rok. Mezinárodní koprodukce filmu spíše ublížila, a to nemyslím všechny ty problémy, které tak výstižně a dopodrobna popsala green-tea.

Tuto Bondarčukovu verzi Tichého Donu jsem neviděla,ale četla jsem o jejím zajímavém osudu - myšlenkou natočit adaptaci tohoto Šolochova díla se S. Bondarčuk zabýval už dlouho,od natáčení Vojny a míru. Nicméně z různých příčin k realizaci dlouho nedošlo a teprve roku 1986 Bondarčuk vyhlašuje konkurs na obsazení rolí. Jenže tou dobou už měla sovětská kinematografie veliké finanční problémy a na tak drahý projekt nebyly prostředky. Roku 1990 se tedy Bondarčuk spojuje s italskou filmovou společností a podepisuje s ní smlouvu. Jednou z jejích podmínek je,že hlavní role budou obsazeny zahraničními herci a že film bude v angličtině. To při natáčení působí nemalé problémy, neboť většina herců jsou Rusové a Ukrajinci, ale i to se zvládne. Horší je,že těsně před dokončením díla ( r. 1992)společnost zbankrotuje a film zabaví věřitelská banka. Roku 1994 Sergej Bondarčuk umírá,aniž by své dílo spatřil. Od té doby probíhají soudní jednání a teprve roku 2005 jsou materiály odkoupeny a dopraveny zpátky do Ruska. Realizace se pak ujímá Bondarčukův syn Fjodor,dotáčí ještě několik scén a provádí drobné úpravy. Opožděná premiéra se pak koná 6. 11. 2006 se na 1. kanále ruské televize.