Podle autentických zápisů z procesu s Janou z Arku sledujeme detailní rekonstrukci soudního líčení, avšak film se zaměřuje především na střet upřímnosti s lidskou zlobou. Postava souzené zosobňuje odpor vůči útlaku, dívčí počestnost a morální vítězství nad tyranií, úředním násilím a zbabělostí davu.
„Film zobrazuje pět měsíců, během nichž probíhal proces s Janou z Arku. Ty se vyznačují neuvěřitelnou krásou. Jana mluvila jazykem obdivuhodně čistým a vytříbeným. Pokud jde o to, co si zažila, neznám nic hrůznějšího a srdceryvnějšího."
„Pokud jde o formu tohoto mého filmu, pak musím říct, že jsem vše vztáhl k postavě Jany, abych unikl z tenat tzv. historického stylu a abych vytvořil jakési vnitřní napětí. Výslechy mi nesloužily k tomu, abych podal divákům nějaké informace o událostech, ale abych na Janině tváři zachytil hluboké citové změny, a pokud možno také její duševní stavy. Skutečným námětem filmu je tedy Jana zaslíbená ohni a dlouhé agónii. Je to také vnitřní dobrodružství ducha, mystéria a neobjasněné tajemství této úžasné dívky, k němuž nikdy nebudeme mít klíč. Sledujeme příběh Nespravedlnosti, která na sebe bere podobu Spravedlnosti, suchého Rozumu, který bojuje proti Nadšení a Vnuknutí."
Robert Bresson
Zachované protokoly z tohoto slavného procesu čítají asi deset hodin písemného záznamu. Robert Bresson natočil jednu hodinu a dvě minuty. Jeho verze tedy skutečně není a ani nemůže být historickou rekonstrukcí. Pouze pokračuje ve své práci, kdy si bere literární předlohu, přičemž většina dialogů je doslovným přepisem výslechů z Rouenu (1431) a prolog je inspirován záznamy z rehabilitačního procesu z roku 1456. Opět jde o boj jedince se společností, o cestu k pravdě a hledání smyslu života. Samozřejmě vzhledem k historickým okolnostem nelze příběh zcela odosobnit či anonymizovat. Nicméně příběh mladé Jany z Arku patří mezi jedny z nejkrásnějších vyznání lásky a svobody. Jde o „nehistorickou pravdu", jak je svém filmovém pojetí Bresson označuje. Opět se setkáváme s jeho pověstným - je třeba cítit a nikoliv chápat. Stejný princip využívá i při práci s herci. Například pro scénu upálení si vyžádal dav lidí, který pak není vidět, protože pouze potřeboval navodit pocit davové nenávisti, aby Florence Delayová mohla hrát podle jeho představ Janu, která hrdinsky obětuje život ve jménu smyslu života. Takovou nadčasovou pravdu hledal Bresson skrz příběh z dějin. Znovu se o to pokusí až v případě Lancelota od Jezera.
David Čeněk, LFŠ 2014
