Žena v taláru

"Žena v taláru". Zdálo se tehdy, že každý film, ale i divadlo, jehož děj byl vložen do soudní síně, měl tak trochu vinu na tom, že lidé vůbec pak si rádi zaměňovali i opravdové jednání v soudní síni za divadlo a senzaci. Tedy: každý film ze soudního ovzduší v první řadě z morálního hlediska, zda nezneužívá soudního prostředí k získání laciné senzačnosti, či zda skutečně přináší umělecké hodnoty, jimž kulisa soudního tribunálu není sama o sobě účelem. Film "Žena v taláru" režiséra Fritze Petera Bucha patří rozhodně do té druhé, umělecky hodnotné kategorie. V tomto filmu obhájce má slovo, jenže v tomto případě je to mladá obhájkyně, která je sama lidsky účastna na projednávaném případě. Hájí totiž svou přítelkyni, obžalovanou z vraždy manžela, nevědouc, že otcem dítěte obžalované je - její vlastní manžel. Tento silný dramatický motiv je filmově velmi dobře zpracován a po poněkud skicovitě nahozeném začátku, rozrůstá se v silně psychologické drama lidských charakterů, jemuž režisér Buch dovedl dát potřebnou hloubku i vzrůstající dramatické vypětí. Film dal několika poměrně málo známým hercům velkou příležitost k vyniknutí. Byla to v první řadě Lotte Kochová, jejíž výrazová síla uplatňuje se zejména v krásné scéně závěrečné obhajovací řeči. Herecky obtížnou roli obžalované zvládla velmi pozoruhodně Kirsten Heibergová, muže mezi oběma ženami, trochu lehkomyslného malíře, vhodně charakterizoval Richard Häussler a dvojici starých pánů představují výrazně Otto Tressler a Max Gülstorff, aby byli zmíněni hlavní představitelé. Z množství epizod si zaslouží pozornost zvlášť humorný Willi Rose v svědecké úložce originálního berlínského železničáře. Diskrétní hudbu k filmu složil Werner Bochmann. Tento film nepředcházela žádná větší reklama, proto tím víc překvapil filmovostí svého námětu a jeho obratným zpracováním.