Kandahár

Jen stěží bychom našliř snímek, tak sugestivně a pravdivé vypovídající o situaci v Afghánistánu (jenž se po 11. září opět ocitl v centru světového zájmu), jako je strhující polodokumentární dílo známého íránského filmaře Moltsetta Makhmalbafa Kandahár. Film samozřejmě vznikl před vypuknutím dnešního válečného konfliktu v této těžce zkoušené zemi, nicméně s nenápadnou naléhavostí líčí tragický úděl prostých lidí, kteří jsou obětmi krutého režimu i dlouholetých bojů. Afghánská emigrantka Nafas přilétá z Kanady na íránsko-afghánskou hranici, aby se odtud pokusila proniknout do Kandaháru, kde žije její invalidní sestra. Ta se chystá spáchat sebevraždu během posledního zatmění slunce ve 20. století. Nafas tak kromě jiného bojuje i s časem, který se naplňuje. Mladá žena se musí skrývat pod burkou tak jako ostatní ženy v Afghánistánu pod vládou Talibanu. Cestou k městu prožívá řadu epizod s místními lidmi a objevuje nezměrnou tragédii, jež její rodnou zemi postihla. Setkává se s krutou diskriminací žen, s invalidy, kteří byli zraněni minami, hladem a bídou. Setkává se mj. také s americkým černošským muslimem, který tu už léta působí bez příslušného vzdělání jako venkovský lékař, jen aby mohl pomoci potřebným. Nafas své zážitky zaznamenává na diktafon. Dostane se na dohled Kandaháru, avšak výsledek její mise zůstává nejistý, neboť je zadržena vojenskou hlídkou. - Snímek má reálný podklad Na Makhmalbafá se obrátila Nelofer Paziraová, aby jí pomohl dostat se do Afghánistánu za její přítelkyní, hodlající spáchat sebevraždu. íránský tvůrce to nejdříve odmítl, pak však natočil s Paziraovou v hlavní roli polodokumentární film, který vznikal za obtížných podmínek v místech, kde živoří statisíce utečenců. (Makhmalbaf tak pravděpodobně mohl jasněji vyjádřit své stanovisko vůči náboženskému fundametalismu, když kritiku napřel do sousední země.) - Dílo nese všechny znaky současné íránské filmové školy: prostý příběh prostých lidí, bez efektů, bez expresivního vyjadřování a místy dokonce s jemným humorem. Netají se „didaktickým" členěním problému (postavení ženy, postavení dítěte, postavení lidí s amputovanými končetinami, mentalita obyvateI, absurdnosti fundatealismu) ani určitým zacílením na „západního" diváka (tomu odpovídá i poněkud komplikovaná a dvojznačná výstavba příběhu, odvíjející se vlastně jako retrospektiva). Každodenní tragédie Afqhánců je sdělována prostřednictvím vizuálně působivých obrazů se symbolickým obsahem, bez zjevných krutostí a bez „zpravodajského lAhyenisku". Příznačná je i krásná tvář hlavní představitelky, lež je však téměř neustále skrytá pod burkou. -- Film natáčel třináctičlenný štáb, pracující v obtížných podmínkách pouště a v prostředí, kde byly neustálé potíže zejména s místním komparsem. Tomáš Bartošek Filmový přehled 2001/12/15 Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled