Kontakty

Jak známo, Čechy jsou velmocí kresleného a loutkového filmu, do povědomí našich příznivců tohoto vděčného žánru proniklo ze Slovenska jediné jméno: Viktor Kubal. Ale zasvěcenci vědí, že slovenskou animaci netvoří pouze jmenovaný „žijící klasik“ i při své obdivuhodné tvůrčí potenci a neslábnoucím pracovním tempu. Vedle takových osobností, jakými jsou například Rudolf Urc, Helena Slavíková-Rabarová, Ivan Popovič nebo Vladimír Pikalík se už před lety výrazně prosadila Jaroslava Havettová. Už osmnáct roků se věnuje animaci a během této doby zvládla všechny profese svého žánru. Mezi několika programovými kreslenými filmy, které vytvořila pro nejširší distribuci, točila i několik seriálů televizních večerníčků. Ať pracovala na čemkoliv, vždycky se silným vnitřním zápalem a mnoha ideály, charakteristickými nejspíš pro talentované debuty. Těch programových filmů má málo (na Pieseň a Socha se autorsky podílel výtvarník Ivan Popovič) a ryze autorské zatím pouze dva: Kým sa ucho neodbije a KONTAKTY. Ale přes výtvarnou, tematickou i animační rozdílnost mají jedno společné: poezii, inteligenci, oscilaci mezi ironií a sebeironií, zvláštní punc citlivé ženské ruky. V Pieseň (1969), vtipně parafrázující populární písničku Zdeněk Marat a Zdeněk Borovec To se nikdo nedoví, transformovala do našeho národního charakteru některé impulsy ze slavné Žlutá ponorka. Snímek obdržel cenu redakce Sedmičky na gottwaldovském festivalu. Socha (1970), předznamenaná Michelangelovým mottem „V každé skále, v každém kameni je ukryta socha“, uvádí na scénu malodušného sochaře, trpícího „tvůrčím“ velikášstvím. Atmosféru filmu posiluje zvuková stavba filmu; jednoduchou kresbu provází duchaplné prolínání symfonické hudby Petr Iljič Čajkovskij se svéráznou samomluvou nabubřelého sochaříka, vyjadřujícího spíše intonací než slovy zuřivé hledání, radost i vztek. Právem získala Socha hlavní cenu na dnech krátkého filmu v Piešťanech 1970. K filmu Kým sa ucho neodbije (1971) vytvořila Jaroslava Havettová námět, scénář, výtvarné návrhy a zároveň své dílko animovala a režírovala. Inspirovala se habánskou keramikou a ke spolupráci přizvala herce Radošínského naivního divadla. Příběh je založen na pořekadle „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...“ Se džbánem naplněným vínem chodí Eva pokušitelka a napájí přátele, známé i neznámé tak dlouho, až se ucho utrhne. Nešťastná a plačící dojde ke stromu poznání, kde se zařadí mezi stejně postižené hříšníky. Ještě, že tu mohou smýt svůj žal vínem! V závěru kresleného filmu se objeví v reálu hrnčíř, zhotovující nové džbány. Kolem stojí tvůrci filmu a v rukou svírají utržená ucha. Deset let po zmíněném půvabném filmu se Jaroslava Havettová v programové tvorbě odmlčela. Ale její návrat: Kontakty, vynahradil ctitelům animace dlouhé čekání. Viděl jsem je nejprve s Igor Ševčík a pak s Jiřím BártoJiří Bartau. Oba patří k mladé generaci a zároveň — každý po svém — spoluvytvářejí kvalitativní vrchol současného československého animovaného filmu. Igor Ševčík — zpravidla nelítostný kritik (zaprvé svých filmů, např. Siesta, Akce, Evoluce), měřící filmy podle nejlepších děl Jiří Trnka, Břetislav Pojar, případně kanadských či bulharských Mistrů, netajil své nadšení. Kontakty označil za nejlepší film XVIII. kroměřížského ARS filmu, kde ostatně získaly hlavní cenu Ex aequo spolu s diskjockeyem Jiří Barta. Právě s autorem zmíněného filmu jsem viděl Kontakty podruhé; bylo to na letošní piešťanské bilanci čs. krátkometrážní tvorby, kde patřily k nejúspěšnějším snímkům. Bárta, který na první pohled působí jako rezervovaný introvert, viditelně ožil a nešetřil chválou. Vyzdvihl zvukovou složku díla a nejvýše ocenil třetí, závěrečnou epizodu filmu. Bylo by marné líčit zde děj tří sevřených a přesto pevně vnitřně propojených příběhů, nazvaných Kontakty. Jsou totiž k vidění v kinech před celovečerním filmem Všechna moje děvčata (NDR) a v pásmu vítězných krátkometrážních snímků ARS film 1981. A tak už jenom pár „vějiček“ pro diváky: V Kontaktech „hrají“: tužka, nožík, ořezávátko; pak šaty s žehličkou a nakonec čajník se zápalkami a svíčkou. Autorka v groteskních obrazech plných vášně, agresivity a nevděku, neskrblí jízlivostí. Nejsou tu ovšem líčeny pouze temné stránky ze „života“ ústředních rekvizit. Jaroslava Havettová rozvíjí příběhy s jedinečnou lehkostí, s ironií a posměchem, jež odlehčují kruté děje, dobře známé ze skutečnosti mezilidských vztahů. Kontakty jsou varovnou variantou světa, který postrádá toleranci a porozumění, světa, v němž si skryté konflikty hledají průchod nejjednodušší cestou. ZVONÍČEK, Petr. [i]Havettovské kontakty.[/i] Scéna. 1982, roč. 7, č. 21, s. 5.