Sladkých šestnáct let

ceny (výběr): Evropská filmová cena 2002: Cena FIPRESCI (Ken Loach), Ceny BAFTA 2002 (Skotsko): nejlepší herec (Martin Compston); MFF Cannes 2002: nejlepší scénář (Paul Laverty) Řadou festivalových cen i výročních nominací ověnčené drama ironicky nazvané Sladkých šestnáct natočil Ken Loach podle scénáře svého dlouholetého spolupracovníka Paula Lavertyho. Ačkoli je jeho aktérem teprve patnáctiletý mladík, jeho téma připomíná film Jmenuji se Joe (1998). Protagonisté obou snímků pocházejí z prostředí nemajetné skotské dělnické třídy a zapletou se s drogovým podsvětím, aby pomohli blízké osobě. Dospívající mladík Liam ve snaze ochránit svoji matku Jean před zhoubným vlivem jejího přítele, drogového dealera Stana, začne sám kšeftovat s heroinem. Z utržených peněz chce koupit přívěs, kam se hodlá s matkou, slepě závislou na surovém Stanovi, přestěhovat poté, co bude na Liamovy šestnáctiny propuštěna z vězení. Kvůli iluzorní vidině šťastného domova, který nikdy nepoznal, začne Liam pracovat pro drogového bosse, jenž je obklopen luxusními auty, byty i milenkami a pro kterého je ochoten udělat cokoli. Drama, z něhož vycházejí snímky o problémových, předčasně dospělých teenagerech z dysfunkčních rodin typu Drsňák (Knallhart, 2006) nebo Fish Tank (2009), je bezútěšně syrovou reflexí života, determinovaného nezaměstnaností, chudobou, kriminalitou, drogami, domácím násilím a nedostatkem příležitostí k jakékoli změně. Loach pro své nevyzpytatelné postavy našel výtečné představitele, kteří intenzivními civilními výkony vtiskli příběhu naturalistickou věrohodnost. Především neherec Martin Compston pozoruhodně balancuje mezi zranitelností a zuřivostí, naivitou a protřelostí. Jelikož v příběhu, rámovaném kulisami uzavřených loděnic v Greenocku, zazní v různých variantách třistatřináctkrát slovo „fuck" a dvacetkrát nadávka „cunt", ratingová společnost British Board of Film Classification snímek nesmyslně ocejchovala přístupností od osmnácti let. Tato podle Lavertyho třídně předpojatá klasifikace znemožnila vidět film těm, jimž byl určen především. Tomáš Seidl, 36.LFŠ 2010