Drsné jaro

Obsahově téměř o ničem. Skupina znuděných blbečků tyranizuje školu, šikanuje učitele a provozuje sebevražednou hru. Film o zbytečných existencích. Punk is not dead. Vše bez nějakých širších souvislostí. Hluboká sociologická studie to rozhodně nebyla. Nějak mně to všechno připadalo jako jedna velká póza. Všeho však do času. Každá květina rozkvete, …a pak zvadne. Dějové nedostatky vyvážilo filmové zpracování, ač k ději kontrastní tak poetické. Dalo by se říci, že kontrastní byla většina, po sobě jdoucích, záběrů. Šikana, kvetoucí stromy, vražda, zalévání kytek, apod. Ve filmu se říká: „Lidi, co vědí, co chtějí, mě děsí“. Mě děsí lidi, co to nevědí.

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, šestkrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby.