Filmová dokumentární esej o koexistenci přírody a moderní technologie. Slavný snímek Godfreyho Reggia se více než třicet let po premiéře dočkal digitální restaurace, což je vzhledem k jeho dominantní a úchvatné vizuální stránce více než potěšující. Jeho univerzální poselství v době věčného pokroku ještě posiluje.
Na počátku unikátního díla bylo čtyřicet tisíc dolarů, které v roce 1975 zbyly na účtu jednoho vzdělávacího institutu v Novém Mexiku, pro nějž Reggio pracoval na mediálních kampaních o narušování soukromí a užívání moderních technologií. Na projektu s ním tehdy spolupracoval i kameraman Ron Fricke, s nímž Reggio nastartoval produkci snímku v budoucnu známého pod názvem Koyaanisqatsi. Výrobu provázely finanční obtíže, ale nakonec se po sedmi letech dostal zásluhou producenta Francise Forda Coppoly do distribuce.
Název si Reggio vypůjčil z jazyka indiánského kmene Hopi a v překladu znamená „rozpadající se život" popřípadě „život vyvedený z rovnováhy".
Svou režijní prvotinu se rozhodl ušetřit mluveného doprovodu a pozici vypravěče tu zastala samotná nádhera filmových obrazů, jejich montáž a také hudební doprovod znějící po téměř celých osmdesát šest minut. Jeho autorem je Philip Glass, významný hudební skladatel druhé poloviny 20. století a jeden z posledních amerických minimalistů. Jeho kompozice postavené na opakujících se strukturách dodávají dynamiku či naopak meditativní nádech dokumentárním záběrům.
Reggio bez ideologické zátěže ukazuje náš svět tak, jak ho vidí on - tedy optikou téměř dichotomicky oddělující přírodu a civilizaci. Nádherné krajinné scenérie z různých míst Spojených států po několika minutách vystřídají záběry na těžkou techniku, jež se zakusuje do milionů let evoluce. Klid a podmanivá krása nedotčené přírody jsou vystřídány hlučnými výsledky urbanismu doslova přecpanými vynálezy. A také lidmi. Reggio zaznamenanou skutečnost upravuje pomocí zpomalení, zrychlení či časosběrného přístupu do velmi rytmické podívané. Ve významových dvojicích příroda-technologie a produkce-destrukce může zarytý environmentalista najít kýžené pointy, ovšem Reggiův snímek je obecně dalek agresivního politického manifestu. Samotný závěr se navíc díky emotivní montáži dostává na počátek celého vizuálního výletu a v podstatě i historie lidského intelektu. Juxtapozice dvou rozdílných realit existujících vedle sebe a vzájemně se ovlivňujících tak přináší spíše další otázky než konkrétní odpovědi. Koyaanisqatsi doplnil Reggio v roce 1988 volným pokračováním Powaqqatsi o stavu třetího světa a jeho vyrovnávání se s pokrokem. Trilogii zakončil v roce 2002 dokumentem Naqoyqatsi o proměně technologie ze sluhy v pána.
Kristýna Pleskotová, LFŠ 2014
