Salvatore Giuliano

Několika cenami ověnčený snímek režiséra Franceska Rosiho patří mezi první italské snímky, které se v 60. letech začaly zabývat problematikou mafie a organizovaného zločinu. Filmové drama, které připomíná investigativní novinovou reportáž, rekapituluje osudy známého sicilského bandity Salvatora Giuliana. Dokumentaristicky stylizovaná filmová rekonstrukce Salvatore Giuliano, pojmenovaná podle známého sicilského bandity (1922-1950), se řadí k titulům, které se v Itálii v první polovině 60. let minulého století začaly zabývat problematikou mafie a poválečného organizovaného zločinu. Režisér Francesco Rosi ale nebyl prvním italským filmařem, který se těmto tématům věnoval. Několik takto zaměřených filmů se totiž objevilo již na přelomu 40. a 50. let, jak dokládají snímky Man? il contrabbandiere (Pašerák Man?, 1947) Lucia De Cara, In nome della legge (Ve jménu zákona, 1948) Pietra Germiho a Gli inesorabili (Neúprosní, 1950) Camilla Mastrocinqueho. Salvatore Giuliano není klasickým mafiánským dramatem s pevně danou vyprávěcí strukturou, ale spíše filmovou rekonstrukcí, která připomíná investigativní novinovou reportáž. V příběhu mladíka, jenž se po skončení druhé světové války stal vůdcem banditů napojených na separatistické Hnutí za nezávislost Sicílie, se prolíná hned několik časových rovin. Historické pozadí příběhu zdůrazňuje dokumentárně stylizovaný rámec, ale i skutečnost, že režisér a jeho tým scenáristů zachovali postavám sicilských zločinců jejich skutečná jména. „O snímku Salvatore Giuliano nelze mluvit jako o filmovém žurnalismu, ale spíše jako o rekonstrukci skutečných událostí vytvořenou na základě historických pramenů," vysvětloval svůj záměr Francesco Rosi. „Když jsem natáčel tento snímek, prostudoval jsem mnoho dobových materiálů, bez kterých bych takový snímek nikdy nemohl natočit." Giulianiho případem se zabývalo ještě několik dalších italských režisérů, například Enzo Trapani ve filmu Turri il bandito (Bandita Turri, 1950) nebo Eriprando Visconti v kriminálním dramatu Mafie za mřížemi (Il caso Pisciotta, 1972). Na Rosiho reportážní styl a historizující přístup k danému tématu posléze navázal především Pasquale Squitieri ve filmech Železný šéf (Il prefetto di ferro, 1977) nebo Corleone (1978). Jan Švábenický LFŠ 2015