Vstaň a choď

Ve Špátově tvorbě je film VSTAŇ A CHOĎ logickým pokračováním linie, kterou začal v šedesátých letech filmy Zrcadlení (společně s Evaldem Schormem) a Respice finem, tedy linie, v níž si postupně modifikoval způsob hledání odpovědi na otázku po smyslu života a na otázku jak žít. Během času přešel autor od meditativního eseje k jeho apelativnější podobě, která se už zdaleka nedotýká jen věcí obecně lidských, ale zasahuje, nebo lépe – pojmenovává jevy, které se týkají konkrétních lidí a každodenního života. Špáta je citlivý pozorovatel a má zvláštní schopnost přinést v tématu to, co zrovna „lítá ve vzduchu“ nebo co dosud ve vědomí společnosti absentuje: mnohdy tak nenápadně upozorňuje na věci, o nichž nejsme běžně zvyklí přemýšlet. Tak prezentoval svými filmy různé varianty lásky a víry v první půli sedmdesátých let, později, v době jakési únavy a narůstající agresivity mezi lidmi tvoří filmy opět o lásce, o vášni – k práci i v lásce (Kreutzerova sonáta, Variace na téma Gustava Mahlera), ještě později o potřebě tolerance, pochopení a vstřícnosti. Ve filmu Vstaň a choď nahlíží prost sentimentality do světa invalidních spoluobčanů a představuje několik členů Svazu invalidů v Domažlicích. Neřadí jejich výpovědi náhodně k sobě – vybere si tajemnici Svazu Annu Kubovcovou, a záběry s ní a její výpovědi mu pak tvoří vůdčí motiv filmu. Zdánlivá mozaika osudů dostává řád, který navede diváka až k myšlence, již chce autor sdělit – tenhle zvláštní svět fyzicky postižených bytostí nestojí o náš soucit, ale o účast a zájem. Způsob života těchto lidí, jejich úsilí nepoddat se svým tělesným nedostatkům a zůstat aktivními – to je zde Špátovo téma. Ukazuje společenství jakoby existující samo o sobě, ale ono je se světem, mnohdy netečným a nepřátelským, spjato velmi těsně. Slyšíme to z každé výpovědi – ať už jde o názory zdravých na stavění domů pro vozíčkáře, přepadenou poloslepou stařenku nebo platy invalidních pracovníků. Špáta spojení obou světů naznačuje nenápadně v úvodní a závěrečné sekvenci s Anniným tatínkem osmdesátníkem – ač bezruká, stará se ještě o něj. Tak režisér, i když ji nijak neformuluje, přesto tímto filmem klade otázku – ne jestli tohle všechno vidíme, ale jak v konfrontaci obstojíme my. Sleduje postižené z jednoho úhlu – z pohledu jejich sociálního postavení a zařazení a schopnosti každého jedince nalézt vlastní rytmus života – a tak si vytváří prostor pro svůj apel, pro své poselství. Přitom to není pohled jednostranný, jak by se snad někomu mohlo zdát – Špáta své aktéry bere tak, jak jsou – nesnaží se sice přiblížit psychický stav ani povahové rysy jednotlivých osob (chtít to na tak malé ploše by taky bylo dost absurdní), ale na druhé straně ani neukazuje jejich vnitřní svět jako něco radostného; a lidé o něm ani nemluví z jednoho prostého důvodu: jejich intimní trýzně a traumata jsou pro ně mnohem méně důležité (netrvají věčně) než jejich dennodenní existence ve světě zdravých. Co všechno prožívají, můžeme se jenom dohadovat – ale celkem vzato, vnitřní dramata si může prožívat každý. Oni jsou bohatší právě o to poznání nesamozřejmosti existence – odtud také trpkost jejich optimismu. K vyjádření všech těchto aspektů si Špáta pomáhá také promyšlenou hudební dramaturgií. A pod sílou obrazu je náhle potlačena i silná emocionalita Mahlerovy hudby. Na některých místech autor použitím hudebního motivu zvýrazní určitý moment, vypointuje myšlenku (například u fotografií Anny z dětství, prožitého v Jedličkově ústavu), někde pro někoho možná až k hranici sentimentality. Ale kde je ta hranice? Tam, kde autor programově sentimentální nechce být, tam si onu hranici, onen limit určuje příjemce sám, podle svého založení a momentální psychické situace. A jestliže některé záběry vynutí slzu v oku, není to negativum, nebyly vylouděny násilím. Dlouho jsme nepojmenovávali některé jevy, nevšímali si těch obyčejných, banálních a samozřejmých věcí, které jsou součástí našeho života, ve jménu jakýchsi vznešených cílů. Zdá se, že konečně v dílech některých dokumentaristů (Špáta, Vihanová, Fairaizl, Polesný, Sommerová, Věrčák…) začínáme tento dluh splácet. HÁDKOVÁ, Jana. Vstaň a choď. Scéna. 1988, roč. 13, č. 15, s. 5.