Rekonstrukce života Noria Narajamy, který v devatenácti letech spáchal čtyři vraždy, se snaží hledat vysvětlení pro jeho lehkovážnost v dobové společnosti i špatném sociálním zázemí jeho rodiny. Retrospektivně strukturovaný film představuje vyvrcholení první poloviny tvůrčí dráhy Kaneta Šindóa, kterou charakterizuje humanistický zájem o sociální témata.
V době od 11. října do 5. listopadu 1968 zastřelil devatenáctiletý Norio Narajama čtyři lidi pistolí, kterou ukradl v bytě důstojníka na americké vojenské základně poblíž Tokia. 7. dubna 1969 byl policií dopaden a uvržen do vězení, kde čekal několik let na vynesení rozsudku. Případ vzhledem k věku pachatele dlouho řešily různé soudní instance a byl opakovaně otevírán. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1990 byl Narajama 1. srpna 1997 popraven. Během let ve vězení se stal úspěšným, mezinárodně oceňovaným spisovatelem a peníze z prodeje knih věnoval pozůstalým svých obětí. Režisér Kaneto Šindó se Narajamovým případem začal zabývat záhy po jeho uvěznění. Mladíkův životní příběh zrekonstruoval na základě důkladné rešerše, rozhovorů s jeho matkou i z rukopisu jeho první knihy Muči no namida (Slzy hlouposti), která vyšla v roce 1971.
Narajama fascinoval režiséra zřejmě proto, že v sobě zosobňoval vlastnosti typické pro hrdiny jeho předchozích snímků. Zfilmováním chlapcova údělu de facto vyvrcholila první polovina Šindóovy filmografie, zaměřující se na sociální témata. Šindó říkal, že točí o lidech, kteří jsou zcela opuštění, stojí vně společnosti a mimo její politickou ochranu. Dobová média Narajamu démonizovala mimo jiné jako extrémní varovný příklad toho, kam až eskaluje rebelie mládeže, jež se na přelomu desetiletí projevovala politickým aktivismem a studentskými bouřemi ve spojitosti s obnovením smlouvy mezi Japonskem a USA o přítomnosti amerických vojenských jednotek v zemi. Šindó naopak Narajamu, kterého ve svém filmu přejmenoval, viděl jako oběť dobové společnosti, ignorující problémy sociálně slabých rodin z maloměst. Hrdina ukazuje odvrácenou stranu své doby - mládež, která není politicky radikální, ale příznačně také nemá jiné cíle, protože okolní svět jí žádné nenabízí. Vyprávění prostřihává sekvence hrdinovy bezcílné existence s flashbacky do formativních období jeho života, jejichž společným jmenovatelem je ztráta iluzí. Dnes žít, zítra zemřít lze současně vnímat jako kontrastní dílo vůči dobovým avantgardním snímkům, v nichž režiséři mladší generace, jako Nagisa Óšima či Kódži Wakamacu, empaticky, ale také kriticky portrétovali politické zapálení mladých hrdinů coby výsledek mladického idealismu a touhy vepsat svůj otisk do okolního světa. Šindóův hrdina má naproti tomu spíše blíž k apolitickým postavám Óšimova staršího ikonického snímku Krutý příběh mládí (Seišun zankoku monogatari, 1960), jenže na rozdíl od nich se nemůže upínat ani k lásce.
Jiří Flígl, LFŠ 2013
