Utajený

Sledovat tenhle příběh bylo pro mne opravdu těžké. Z dlouhých statických záběrů jsem pomalu začal vyšilovat stejně, jako hlavní hrdina. V podstatě jsem film nepochopil. Asi mi to uteklo, ale poožil jsem si otázku: "Proč to všechno?" Co ten malý spratek provedl,že se po více než 40 letech někdo "mstí". Co bylo motivem k tomu, že jsem si snímek natočil? Asi účast Annie Girardotové, která zde vytvořila maličkou vedlejší roli hrdinovy matky. Film stačí vidět jednou a příznivcům 3D hitů bych jej nedoporučoval. Jo, tohle natočit ve 3D-verzi, tak jebne každému.

Dlouhé statické záběry, tak nějak by se dal film popsat. Určen především pro intelektuály, proto nejspíš také vyhrál tolik cen (dvě v Cannes a tři na Evropském MFF). Obyčejnému divákovi ale zas tolik parády nenadělá... Jestli i přesto chcete film vidět, věřte že hlavní oběť Georges se Vám tak zhnusí (aspoň u mě se tak stalo), že ho budete celou dobu nenávidět víc a víc, až si nakonec budete přát, aby se mu stalo něco opravdu hodně hodně moc špatného. A navíc jakou má sexy ženu...

Francouzské psychologické filmy potvrzují mou domněnku, že Francouzi jsou divní... Při sledování mě chvílemi napadalo, jestli si režisér nedělá srandu a baví se představou, jak diváci zírají na záběr ulice, kde se nic neděje. Pokud tento depresivní snímek získal uvedená ocenění, pak asi nejsem normální já. Proč jsou oceňována umělecká díla, která místo příjemných pocitů navozují ty nepříjemné??? Pohled na zestárlou Annie Girardotovou je smutný. Osud Alžírského chlapce stejně tak. Dospívající Pierrot je k politování. Zařízení bytu hlavních hrdinů mě děsí. Celý film je prostoupen cimrmanovskýni prvky očekávání a zklamání. Ale přesto jsem ráda, že jsem to viděla. I negativní zážitek je zážitek.

Haneke opět netradičně, nepředvídatelně a navzdory stereotypům filmového vyprávění. A ještě k tomu napínavě. Dvojice Juliette Binoche a Daniel Auteuil tu září jako nikdy a roviny, v jakých můžeme režisérovo poselství chápat, se jako vždycky množí. Dva dlouhé záběry na konci (ten retrospektivní a ten školní) mě přivedly k podezření, jestli Haneke to poselství nezredukoval na prohrábnutí francouzského národního svědomí v otázce alžírského traumatu (upřeli jste jim i vzdělání), ale tak jednoduché to nebude. Mezikulturní neporozumění tu určitě je (podobně, ale ne v tak velké míře jako v Kód neznámý), ale stejně tak i mediální manipulace a podvědomé i vědomé vytěsňování nepříjemných vzpomínek v historickém i obecně psychologickém smyslu. Pole pro různé interpretace je opět široké, Hanekeho obviňující prst opět nemilosrdný a dramatičnost i díky hereckým výkonům elektrizující. A kdo natáčel ty kazety zůstává chvályhodně tajemstvím.