Člověk sleduje let ptáků

První uzbecký film v mém životě, i když tenkrát jsme to házely všecho do jednoho pytle jménem SSSR, a hned taková pecka. Málokdy se mi u filmu stane, že začnu přemýšlet, jaký způsob sebevraždy je nejlepší a ten mne neopustil po celou dobu snímku. Jenže to mělo háček, břitvy ani žiletek nebylo, špagát taky ne, navíc kde se tady mám pověsit. Tak, že by snad skok z okna? Dobrý nápad, ale neproveditelný, kino je přece ve sklepě. Co naplat, musím se to snažit dokoukat příčetný. Pokud se snažil režisér o to, aby divák na jeho film už nikdy nezapomněl, tak se mu to rozhodně povedlo. Jeho dílo mne bude strašit až do smrti, protože něco tak obludného jsem už dlouho neviděl. Nemám tušení jak vypadal scénář, ale to je v podstatě jedno, důležité je, co s ním režisér provedl. Výsledný tvar překonává dokonce i pokusy doktora Mengeleho, některé z nich , ač to lékaři neradi přiznávají, posunuli lékařskou vědu kupředu, ale tohle? Tímto filmem se totiž dostáváme na setinový led, kdy si klademe nejprimárnější otázky, co je ještě umění, zda to není jen samoúčelná exhibice, neschopnost, atd. Nemá cenu rozebírat proč a jak, je mi jasné, že někteří lidé by dokázali tento film zpracovat do stostránkové doktorantské práce, dokonce vím i z čeho padnou do extaktických křečí, avšak to nic nemení na faktu, že si režisér hraje na velkého umělce, který vytvořil dílo přesahující čas a prostor a někteří mu to dokonce zbaštili. Není se tedy čemu divit, proč naši rodiče proklínali měsíc Československo – Sovětského přátelství.