Frida

Žánr životopisného filmu je žánrem veskrze konzervativním a jeho podoba jde často co možná nejvíce vstříc divácké konvenci - čím větší produkce, tím větší množství klišé na jedno okénko filmu můžete očekávat. K všeobecnému štěstí tak sledujeme tklivé, papundeklové, barvotiskové obrázky a idealizovaný hlavní hrdina se skutečnou osobou nemá a asi ani nemá mít mnoho společného. Na tom, že se Frida nakonec od většinové produkce přece jen výrazně liší, má největší zásluhu Julie Taymorová, která se k projektu připojila až v roce 2000, tedy v době, kdy se neúnavná Salma Hayeková v roli producentky snažila o svůj vysněný snímek a vysněnou hlavní roli už osmým rokem. A přestože měla k dispozici nepříliš atraktivní scénář (navíc velmi naivní zejména v politické rovině vyprávění), dokázala z něj díky své obrazové invenci vytěžit maximum. Těžko bychom ostatně hledali vhodnější režisérku - Taymorová se už v Titovi jednoznačně přiznala ke své inspiraci avantgardním uměním a surrealismem a práce s obrazem a montáž jednotlivých obrazů v překvapivý celek se ukázala její hlavní režisérskou devízou. Nejsilnějšími sekvencemi filmu jsou tak pasáže, kdy se na plátně zhmotňují surreálné Fridiny vize v podobě parafrází jejích obrazů doprovázené vynikající hudbou režisérčina manžela Elliota Goldenthala. Ve vizuální koncepci filmu měl nepochybně klíčovou roli i mexický kameraman Rodrigo Prieto. Dnes jde o jednoho z nejžádanějších kameramanů na americkém kontinentě, ale Frida byla jeho teprve druhým mezinárodním úspěchem po Amores perros - Láska je kurva (Amores perros, 2000). Výteční jsou i herci. U Salmy Hayekové překvapí skutečně ucelené pojetí Fridiny postavy (za deset let si je rozhodně měla čas důkladně promyslet), okouzlující je navíc i Alfred Molina jako bohémský moralista a komunista Diego Rivera (kvůli roli drasticky přibral, ale Oscara mu to kupodivu nepřineslo). Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016