Daleko do nebe

Film má nesporné hodnoty. Odkrývá v ameických podmínkách let padesátých minulého století jedno z dosud nepřekonaných společnských tabu. Konečně ukazuje i směšnost tzv. dokonalého amerického snu.

Příběh zabývající se rasistickou a okrajově i homosexuální problematikou. Velice pozitivním dojmem je styl natáčení snímku. Byla velice věrně použita technika pro film noir. Úhly kamery, hry světel a stínů a vůbec celá výtvarná stránka každičkého obrazu. Film je barevný a tak divákovo oko okouzlí i úžasné barevné kompozice. Snímek se stal jedním z mála nejdůležitějších stylově dokonalých filmů, jaké bylo možno z poslední doby vidět. Melodrama vyprávěné stylem padesátých let je sice pro novou diváckou generaci očekávající švih a akčnost vcelku odvážný počin, ale vyplatilo se. Řešení tématu rasismu a homosexuality je směrodatné i dnes a použití tohoto starého žánru je přeci jen větší šance porozumět mýtu o dokonalosti spojené se zachováním hodnot moderní rodiny a vůbec celé společnosti. Z jiného pohledu snímek i vlastně přímo naznačuje, jaký kus cesty společnost od 50. let v rámci daných problematik ušla. Homosexuálům se přiznávají stále větší práva a partnerství či dokonce manželství mezi bílými a černými už na mnoha rovinách tolik nepohoršuje. Obzvlášť dnes, kdy se právě v tomto bodě politicky razantně tlačí na pilu. Julianne Moore je ve své roli dobově okouzlující a dá se říci že i inspirující. Snímek je okouzlující ve všech rovinách a tak by byl hřích už vlivem filmového umění něco takového přehlédnout.

Tahleta paní Whitakerová byla tak dokonalá, že se naprosto nedivím změně orientace pana Whitakera, možná byla jedinou možností, jak uniknout - její sladké "ano,drahý" by možná změnilo i svět, včetně nahlížení na rasová tabu její doby... Vážně, scénář mně přišel vyumělkovaný stejně, jako efektní ladění barev Cathyiných šatů, a rovněž tak neskutečný.

Atmosféra "Far from Heaven" je vskutku neuvěřitelná. Z každého záběru na nás útočí precizně vypulírovaná 50. léta... až si člověk říká, jak to filmaři mohli takhle zvládnout. Zároveň se mi během sledování FfH do mysli vkrádalo označení "perfektní pokrytectví". Přiznám se, že jen představa takové domácnosti s perfektní poslušnou ženuškou (alias vše pro rodinu), u níž je vše "lovely", mi působí velkou nevolnost. Citová povrchnost je cítit na sto honů, bohužel i v okamžicích, kdy to filmaři v úmyslu neměli... Na druhou stranu se musí vyzdvihnout snaha zobrazit tehdejší život barevných lidí i s různými ústrky, které jim společnost způsobovala. I hudba Elmera Bernsteina si zaslouží pozornost.