Divoké dítě

Francois Truffaut se strikně drží autentické předlohy lékaře Jeana Itarda, který v roce 1798 nalezl v lesích střední Francie zdivočelého chlapce a i přes skeptické názory kolegů z něj vychoval "člověka". Režisér předává poselství, že člověk se stává člověkem teprve působením společnosti, přátelské náklonnosti a lásky.

Skutečný příběh divokého chlapce, v podstatě takového evropského Mauglího, je mi velmi vzrušující inspirací i výstrahou zároveň. Inspirací pro divoký život v přírodě, výstrahou před tím, co se stane, když se takové divoké dítě dostane do područí lidí. Civilizovaní jsme jen uměle, násilně. Zůstaneme-li sami, na svobodě, zdivočíme a vrátíme se ke krásnému zvířeti hluboko v nás.

Toto byl asi zatím jediný film Rodné Francoise Truffauta který se mi nelíbil tolik jako ostatní. Nevím jestli je to tím že film byl černobílí, ale nějak na mě nezapůsobil.