Vítejte v domečku pro panenky

Jedenáctiletá Dawn prochází pravým peklem počínající puberty. Naprosto odidealizovaný pohled na dětství, ke kterému Todda Solondze prý inspiroval televizní seriál Báječná léta, se stal režisérovým komerčně nejúspěšnějším filmem, který jej zařadil mezi výrazné osobnosti nezávislého filmu. Ve druhém filmu, kterým na sebe Todd Solondz poprvé upozornil, se pustil do tématu dospívání a zbavil ho úplně všech nostalgických, sentimentálních a roztomilých pozlátek. Do čela vyprávění staví neatraktivní a neoblíbenou jedenáctiletou dívku Dawn, kterou nechává na předměstí New Jersey procházet různými peripetiemi života. Solondzova kronika raně pubertálních úzkostí vystavuje Dawn střetům s její rozmazlenou a arogantní sestrou Missy, spolužákově šikaně, který jí vyhrožuje že ji znásilní, nebo beznadějnému vzplanutí k mladíkovi, který se připojí k bizarní garážové kapele jejího bratra. „Jsem rád, že hrdinka je dívka, protože existuje mýtus, že dívky jsou citlivější než chlapci, že mohou vystupovat jen v roztomilých, hřejivých filmečcích. Natočit film, který je takhle sarkastický, a mít jako hlavní postavu malou dívku, je myslím celkem novinka," říká Solondz o svém brutálně odidealizovaném pohledu na konec dětství, ke kterému ho prý inspiroval idylický televizní seriál Báječná léta (The Wonder Years, 1988-1993), v němž podle svých slov nespatřoval nic, co by nějak souviselo s jeho dospíváním. Po neúspěchu prvotiny Fear, Anxiety and Depression (Strach, úzkost a deprese, 1989) zanevřel na natáčení filmů a živil se kurzy angličtiny pro ruské imigranty. K návratu k režii ho údajně přiměl jeho právník, který prý byl připravený podpořit jakýkoli jeho filmový projekt. Nezávisle natočený film Vítejte v domečku pro panenky byl uvedený na festivalu v Sundance v roce 1996, což byl mimořádně silný ročník, především ohledně nadějných debutů. Své první filmy zde uvedli Alexander Payne nebo Nicole Holofcenerová a Solondz byl s těmito tvůrci také spojován. Snímek se navíc obecně trefil do doby nastupujícího boomu nezávislého filmu devadesátých let, typického velmi kritickými snímky jako Kids (1995), Safe (1995) nebo Spanking the Monkey (1994). Americká kritika, v čele s renomovaným Rogerem Ebertem, byla z filmu nadšená a v kinech, kam jej distribuovala Sony, snímek utržil na nezávislé poměry nadprůměrných 4,5 milionu dolarů - s náklady kolem 800 000 dolarů tak jde o komerčně nejúspěšnější film Solondzovy v tomhle ohledu jinak poněkud problematické kariéry. Antonín Tesař, LFŠ 2014