Rudá carevna

Přes všechnu okázalost dobové historické výpravy, přes obludnou mohutnost palácových dřevěných staveb, přes všechen ruch a pohyb v davových scénách, v divokých jízdách, v chrámových pobožnostech a procesích, přes velebnost rozezvučelých zvonů a varhan - je to film především Marleny Dietrichové. Vše kolem ní, lidé a nádhera prostředí, působí jako skvělá dekorace, aby její osobnost a hra lépe vynikla. Hraje titulní roli carevny Kateřiny II. od jejích zásnub se šíleným carevičem a pozdějším carem Petrem II. až po chvíli, kdy byla armádou povznesena na trůn po zavraždění cara. Mistrným dílem herecké charakteristiky je zachycení a zobrazení povahového vývoje princezny, nevěsty a mladistvé carevny. Její obličej vyjadřuje poněkud nepřesvědčivě tyto proměny. Zrcadlí v sobě napřed naivní zvědavost mládí, zmatený údiv ze změn i z prvých zklamání, první oddání se nezákonné lásce - ale pootevřená ústa mají už náznak pozdější energie a ctižádosti, smyslného rozplání Messaliny na ruském trůně a krutého, bezohledného sobectví šelmy, jež ve vítězném úsměvu na vrcholu úspěchu cení dravčí zuby. Vedle ní je ve filmu postava Petra III. s výrazným sadisticky přiblblým obličejem a celá řada postav milců, dobrodruhů, intrikánů, politiků, žen dvorského světa. Celý děj v Sternbergově pojetí se řítí až překotně k svému vyvrcholení, scény se prostupují v montážních obrazů a zvuků, takže zřejmě proniká místy až chlubná snaha tvůrců filmu ukázat, co všechno umí a dokáží vytvořit a nahromadit v americkém filmu, mají-li na to kromě schopných lidí též peníze. Je až nápadné, jak se v zemi, kdy v době vzniku filmu se lynčovalo, gangsteři byli takřka nepostižitelní, kde se používalo výslechu třetího stupně (mučení) se snaží zdůraznit útisk a barbarství z dob krutovlády ruských carů a jejich pomocníků, lichotníků a služebníků ve vojsku i v úřadech.