Zvířecí láska

(Všední den je zvláštní neštěstí, Seidl) Provokující perverzní film o lidech, kteří prožívají různé podoby vztahu se svými zvířecími miláčky. Jejich láska k psům, kočkám, zajícům i krysám je fascinujícím rozkrytím lidského vyhoření. Seidlův brutální inscenovaný dokument se odehrává ve vyprázdněné krajině periferní Vídně, jejíž suterény, úzké sociální byty i zatuchlé pokojíčky zabydlují unavení, zatrpklí lidé. Dvojice bezdomovců cvičí psa z útulku, žebrák vybírá peníze pro svého zajíce, vyšinuté paničky se starají o desítky psů, stařena vypravuje luxusní pohřeb své kočce a v prázdné fabrice sní opilec svůj sen o nejhebčí srsti. Špinavé prádlo, plné popelníky, zašlé květiny na tapetách, talíře s věčně nedojedeným jídlem jsou zátišími filmu, z jehož vytříbených statických záběrů vanou příběhy vyčerpání a neodvolatelné samoty. Dokonalá kompozice zlatého řezu je nemilosrdným vizuálním efektem, který dává jednotlivým výjevům nádech samozřejmé přízračnosti. Francouzské polibky lidí a psů střídá dokonaný sex lidského páru, přičemž zvolená poloha zezadu je neodvolatelnou ironií. Seidlovým stylem je cinemavoyeur: odtažitá nehybná expozice a groteskní naturalismus s nádechem černého humoru. Náladové fragmenty, stylizované etudy a zpovědi jsou střepy kaleidoskopu lidské propasti. Režisér-manipulant se suverénně pohybuje na nejintimnější hranici, na hraně snesitelnosti nechává své dokonale poznané hrdiny hrát sebe samé, aby je definitivně proměnil v oběti vlastních životů. Je to krutý film, ale jak jinak říznout do šedi mezi samotou a jinou láskou. (Ještě nikdy jsem se v kině nedíval přímo do pekla, Herzog) Kino AERO 2003/11