Michel, renomovaný pařížský plastický chirurg, je zklamaný životem a rozhodne se spáchat sebevraždu. Ve chvíli, kdy se chystá vyskočit z okna, spatří cyklistu jedoucího do Timbuktu. Koupí od něj kolo a rozhodne se, že se pokusí najít útočiště ve vzdálené zemi s názvem plným příslibů.
Paříž-Timbuktu je poslední film, který Berlanga natočil. Vrací se v něm k postavám, tématům a situacím, jež se objevují po celou dobu trvání jeho filmové tvorby. Od dokončení Kravičky režíroval další dva snímky a krátký televizní seriál o životě španělského spisovatele Vicenta Blaska Ibá?eze, které se však u kritiky i publika setkaly s nejednoznačným ohlasem. Duo, které při psaní scénářů od konce 50. let tvořil s Rafaelem Azconou, zaniká po dokončení komedie Maurové a křesťané (Moros y cristianos, 1987). Postupně mizí i jména velkých španělských herců, kteří se v jeho filmech tradičně objevovali. Při natáčení snímku Všichni do vězení (Todos a la cárcel, 1993) se mu ještě podařilo dát mnohé z nich dohromady, ale v případě Paříž-Timbuktu mu jsou z jeho věrných k dispozici pouze Manuel Alexandre, Amparo Soler Lealová a Luis Ciges. Umírá také Alfredo Matas, jeho produkční a spojenec, s nímž naposledy pracoval na Kravičce. Navzdory tomu všemu se Berlanga v 77 letech s nadšením pustil do natáčení nového snímku a splnil si sen pracovat s Conchou Velascovou, jednou ze svých oblíbených hereček. Ve vesničce Calabuch se chtěl kdysi ztratit Edmund Gwenn, postava, jež utíkala před hrůzami lidství. Opět se setkáváme s architekturou typickou pro skutečně existující valencijskou vesnici Peníscola, ale také s malířem písmene „s", kterého v obou případech ztvárnil Manuel Alexandre. Víska Calabuch, do níž přijíždí Michel, je ovšem o poznání méně přátelštější než kdysi - je agresivnější a její neurotičnost explicitnější. Turisté objevující se ve vesnici snímek propojují s komedií Ať žijí novomanželé! (Vivan los novios!, 1969). Příliv turistů proudících ze severu do starobylého katalánského městečka Sitges byl však nahrazen turisty z bývalého sovětského bloku, s nimiž se v zemi, která právě objevila fenomén zábavních parků, špatně zachází. Berlanga si je přitom dobře vědom, že půjde o jeho poslední film. Výsledkem je jeho filmová závěť a pohled na svět, který v průběhu jeho tvorby postupně hořkl. Humor však zůstal přítomen coby inteligentní zbraň, která nám pomáhá lépe snášet nespravedlnost.
Rafael Maluenda, LFŠ 2014
