Zámek

Film Michaela Hanekeho věrně rozvíjí kafkovský pocit bezvýchodného bloudění, paradoxní situaci, kdy je člověk semlet systémem zdánlivě bez jakéhokoli důvodu. Zachovává fragmentárnost románu a podtrhuje nemožnost vzájemného dorozumění, neurčitost prostoru a neuchopitelnost všemocných institucí. Letošní vítěz canneského festivalu Michael Haneke přistoupil před dvanácti lety ke Kafkově nedokončené předloze s respektem: film končí uprostřed promluvy a velmi sugestivně vystihuje kafkovský existencionalismus, především neurčitostí prostoru a neuchopitelností institucí i charakterů. Zeměměřiči K. se nedaří dostat na zámek, třebaže tam byl v pracovní záležitosti povolán. Jeho pokusy o proniknutí vrstvami byrokracie jsou odsouzeny k neúspěchu stejně jako snaha vyjít s uzavřenými obyvateli podzámčí. Chlad panuje venku a je cítit i v chování vesničanů. Hanekeho adaptace zdůrazňuje neschopnost komunikace, odcizení, strach, uzavřenost. Čím více se K. vzpírá, tím svízelnější a klaustrofobnější je jeho situace: dostat se z role sotva tolerovaného cizince mu není umožněno. Výrazný snímek vznikl ve finančním zázemí televizní koprodukce (Arte, ORF, BR). Dle slov režiséra může být televizní tvorba realizována pouze „proti" instituci a cokoli nekonvenčního vyžaduje značný boj. Literární adaptace však mohou být výjimkou, protože se zdají být „politicky neškodné". Spojnici s další Hanekeho tvorbou lze nalézt v nejednoznačnosti plastických, ale přitom zastřených postav, které jakoby žily nezávisle na příběhu. Vyprávění jejich jednání nevysvětluje, nezaujímá k němu postoj; svobodu interpretovat či soudit tak režisér ponechává divákovi, (pl) katalog 1. Festivalu nad řekou