Golem: Duch vyhnanstvi
V tomto filmu Gitai transponuje Knihu Rút, ovlivněnou ještě biblickými příběhy o diaspoře a golemovskou legendou, do moderní Paříže. Bohu podobný Maharal se snaží pomocí rituálu stvořit z beztvarého bahna bytost, která má za úkol chránit poutníky, nomády a exulanty všech ras a vyznání, a ne jen Židy, jak to měl činit gólem. Židy reprezentují Elimelech, jeho žena Naomi a jejich dva synové. Společně opouštějí Betlém a přicházejí do biblického města Moáb, které ve filmu nahrazuje Paříž. Oba synové si vezmou za ženy Moabitky (Pařížanky), krátce nato však synové i jejich otec umírají. Jedna z ovdovělých žen se vrací ke své původní rodině, takže Naomi a snacha Rút zůstanou samy a naváží spolu pevné přátelství.
Podobně jako v předchozím díle se jedná o film plný golemovských asociací, které mají vztah k historickým textům. Na rozdíl od předchozího dílu zde ale nacházíme souvislé vyprávění. Film komentuje i současné události, což v předchozím filmu také nenalezneme. Krátký příklad zde postačí, i když zdaleka neobsáhne celou hloubku Gitaiova výkladu. Zajímávaje například skrytá schopnost zprostředkovat příběhy z exilu a o exilu. Kladné hodnocení podobných příběhů a obhajoba ochrany nomádů či poutníků, aniž je zdůrazněna nezbytnost založení nového domova, jsou již samy o sobě provokací vůči modernímu izraelskému národnímu vědomí. Izraelští nacionalisté často pokládají založení Izraele za antitezi života v diaspoře. Vznik Státu Izrael pro ně v celé židovské historii, která je po tisíciletí poznamenána exilem, znamená dialektický krok vpřed. Naopak krokem zpět je podle nich život nomádů a exulantů oslavovat.
V jejich očích by si pozitivní hodnocení zasloužily spíše nacionalisticko--náboženské příběhy z období rozkvětu židovské státnosti ve starověku a po znovuobnovení izraelské státnosti ve 20. století. Gitai naopak kladně hodnotí biblické příběhy o diaspoře a legendy (jako např. o golemovi), které se v období diaspory naplno rozvinuly. Oceňuje tak tradici, kterou mnoho izraelských nacionalistů opovrhuje a nejraději by na ni zapomnělo. Film Golem: Duch vyhnanstvi tak znamená odmítnutí těch šovinistů, pro které představuje izraelský konzervativní a neproblematizovaný nacionalismus jedinou autentickou verzi judaismu. Tento nacionální šovinismus sdílelo mnoho Gitaiových odpůrců, kvůli nimž odešel do Paříže. Ironií je, že po dokončení této filmové oslavy exilu a exulantů se Gitai na začátku devadesátých let začal zaobírat myšlenkou na návrat. Po zvolení Jicchaka Rabína premiérem v roce 1992 se konečně rozhodl vrátit do své rodné Haify.
V mezidobí vytvořil několik děl, mezi jinými i poslední část své golemovské trilogie, jež byla natáčena částečně v Rusku, ve Francii a také v Izraeli.
38. MFF Karlovy Vary
