Vzpoura ve věznici Carandiru

Režisér Hector Babenco vstoupil do povědomí nevšedním vězeňským dramatem Polibek pavoučí ženy (1985, FP 6/97). K tématu osudů lidí, uzavřených ve zdech vězení, se vrací v epickém snímku Vzpoura ve věznici Carandiru. Natočil jej podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který působil jako dobrovolník při preventivní akci proti AIDS v obřím vězení v São Paulu a který ho jako onkolog zbavil rakoviny. Režisér stál u zrodu knihy, v níž jsou zachyceny příběhy vězňů, s nimiž se Varella setkal. – V roce 1992 bylo ve věznici Carandiru s kapacitou čtyř tisíc vězňů sedm a půl tisíce lidí. Byla spíše ghettem: vězni měli volný pohyb po chodbách i na dvorech, dozorci chodili v civilu a nebyli příliš vidět. Zmíněná vzpoura patří k největším vězeňským tragédiím (vyžádala si sto jedenáct mrtvých), avšak ve filmu zabírá pouze závěrečnou část. Dominatní je vylíčení poměrů ve věznici a osudů některých vězňů, jež se odehrávají v retrospektivách. Babenco a jeho spolupracovníci se přidržují reality; natáčelo se i na autentických místech těsně předtím, než bylo Carandiru z velké části zdemolováno (dnes se zde buduje zábavní park). Za zmínku stojí zvláště sugestivní popis brutální likvidace vzpoury z pohledu vězňů. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/9