Krajina mého srdce

Krajina mého srdce je dalším z řady filmů, v nichž bytostný filmař Jan Němec rozmlouvá především sám sebou. A to, jak je pro něj ostatně charakteristické, formou experimentální výpovědi. Jestliže tematem předchozího filmu s psychoanalytickým podtextem Noční hovory s matkou (2001-2002, FP 4/2003) byl tvůrcův vztah k mamince a k vlastní minulosti, v tomto introspektivním snímku se Němec zabývá problémem hranice života a smrti, u níž se sám ocitl kvůli srdečnímu záchvatu. Dílo je opět svérázným filmovým esejem. Paralelně sleduje dvě „dějové“ linie: náročnou operaci srdce, již autor sám v pražském IKEM podstoupil, a návštěvu amerického prezidenta George W. Bushe v Praze. Nejpodstatnější jsou především niterné pocity člověka na rozcestí, které zprostředkovává imaginativní kamera, ale i překvapivě (vzhledem k dnes tolik oblíbené digitální technologii) klasický fotografický aparát, „vylepšený“ pětatřicetimilimetrovým negativem, s nímž tvůrce se svými spolupracovníky docílil pohyblivých obrazů. Dění na plátně je provázeno autorovým komentářem a elektronickou hudbou, záznamem tlukotu srdce, jemuž odpovídá rytmicky odříkávané sousloví „Huš, Bush“ (jež je možné „číst“ i jako „Už buš“). Hektický, rozpohybovaný obraz a střih doprovázejí leitmotivy stromů, neonového srdce nad Pražským hradem, pražské ulice včetně nezbytného žižkovského vysílače (objevujícího se pravidelně v Němcových posledních filmech) a režisérova ruka, záměrně „vsunovaná“ do záběru. Ke snímku je připojen Němcův krátký hraný film z roku 1967 Matka a syn (FP 1/2005z). -pp-, Filmový přehled 2005/1