Dáma ze Šanghaje

Orson Welles patřil k vášnivým čtenářům brakových thrillerů, jimiž řešil svůj problém chronické nespavosti. Román Zemřu-li, než se probudím (If I Die Before I Wake) Raymonda Sherwooda Kinga ve své scenáristické úpravě Welles pozměnil, a to jednak z důvodů jiných nároků filmové dramatiky, jednak z vědomé snahy o noirově kinematografický výraz. Přitom i v rámci noiru usiluje o vlastní pojetí, styl např. drsné hammettovské školy nedodržuje v typu hrdiny ani v charakteru prostředí. Jeho změny v předloze se týkají především stavby příběhu, geografie lokalit a dvou hlavních postav. Ty nabývají jednak podobu sice znejistěného, leč silně romanticky přemýšlivého snílka, jednak zjevem i motivací netradiční femme fatale. Přítomnost metafyzického spodního tónu z románu Welles zachovává. Literární hrdina má pocit, že se až do rozsudku smrti pohyboval v jakémsi zastření mysli ne nepodobnému chorobnému spánku. Stejně tak ve stejné situaci Wellesův irský důvěřivě naivní námořník Michael pociťuje podivný stav duševní beztíže, v němž je manipulován až k ochotě spáchat zločin, aniž by v sobě byl schopen mobilizovat rezistenci rozumu. Na otázku, jaké to byly síly, co je udržovaly v polovědomí mysli, si ani literární, ani filmový hrdina nejsou schopni odpovědět. Pokud jde o místa děje, Welles se odpoutává od vězeňské cely a soudní síně a neomezuje se pouze na New York, kam situuje již jen prolog příběhu, nýbrž pro získání vizuálně významových kontrastů přechází z temných tónů hrozivé linie Manhattanu s nočně šerou hloubkou Central Parku na oslnivé plochy sluncem zalitého oceánu s luxusní jachtou, kde nechá vzlínat silné erotické napětí, až do stíny a vlhkem dusivé středoamerické džungle, předobrazu boje o přežití. Rozuzlení zápletky nechává pak odehrát v San Franciscu, které obdobnou popisnou symbolikou míst (v podobě obřího akvária se žraloky, surrealistického zábavního parku či zrcadlového bludiště) metaforicky dotváří ideovou matrici jeho autorské imaginace. Věroslav Hába, 36.LFŠ 2010