Den sedmý, osmá noc

Snímek je bezesporu zajímavý, ale mám tak nějak pocit, že hlavně pro dobu vzniku a tehdejší situaci u nás. Já na tyto "podivnosti" zrovna moc nejsem, takže mne to nijak moc neoslovilo. 201109029812/10001

Jestli jsem po Zabité neděli D. Vihanové cítila beznaděj, tak tohle byl daleko větší náraz na psychiku. Síla davu byla jasně ukázána ve filmu Proč, ale tady byla panika a stoupající strach daleko silnější, protože se nedala vůbec identifikovat příčina. Jestliže si člověk uvědomí, že tohle napsal Z. Mahler těsně po okupaci bratrskou armádou, tak zcela chápu, proč emigrace byla dobrým řešením dalšího života u mnoha lidí.

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......."

Je to pozoruhodná dystopie. Jeden z ”trezorových filmů‟, který se po ”osvobození‟, ruskými tanky od ”kontrarevoluce‟, do kin už nedostal. Metaforické podobenství o tom, jak obyvatelé městečka začnou reagovat na tajemnou hrozbu a nejistou budoucnost. V původně tragikomické férii, pozoruhodných lidských postaviček a střetů světa herců a diváků, postupně narůstá ta tragická poloha, pod tlakem existenciálních otázek. Co znamenají tajemné vagony, které se objevily na nádraží? Kam nás jimi chtějí odvést? Ve filmu jsou i celkem odvážné sexuální scény hereček, které nemám v povědomí, jako ”svlékací‟. Svá lepá ňadra tu ukáže Květa Fialová, (v originální erotické scéně na sýpce v obilí). Herečka Luba Skořepová tu hraje postavu, kterou členové národního výboru, (sic!), kolektivně znásilní s ”full frontal‟ pohledem na její sexy tělo. Počáteční rozverná grotesknost filmu se postupně mění v mrazivě postapokalyptické vyznění. Není to úplně ideální film na ”dobrou noc‟, ale stojí za to ho vidět.