3-iron

Známý korejský režisér Kim Ki-duk nám opět přináší další netradiční snímek. Film o mladíkovi, který se vkrádá do cizích bytů kde se fotí s fotkami jejich majitelů a o ženě na kterou jednoho dne náhodou narazí při jedné ze svých "návštěv" a ona s ním posléze uteče by možná nebyl nijak zvláštní avšak režisér nám jejich vztah ukazuje beze slov. Hlavní hrdinové totiž celý film nepronesou jediné slovo. Ze začátku mi tento přístup moc nevadil avšak v pozdějších fázích už to alespoň u mě moc nefungovalo. Nepochopil jsem proč hrdinové ani v nejkrajnějších situacích nemluví. Do první půlky film docela utíká avšak druhá půlka už se poměrně vleče. A konec už byl opravdu hodně divný.

Jiný kraj, jiný mrav... a taky jiná filmová kultura. Zvláštnost 3-ironu neberu, ale jeho tempo je vážně ubíjející. Ani nakládačka na policejní stanici a několik povedených záběrů z vězení mě nepřesvědčí si tuhle jihokorejsko-japonskou záležitost pustit znovu.

Ki-Duk Kim je rafinovaná bestie a tentokrát mě opravdu dostal. Ani nevím přesně čím. Krásou obrazů, protože každý záběr je precizně vystavěnou (a nikoliv samoúčelnou) kompozicí. Atmosférou na pomezí snu a reality. Sdělením, jehož detaily nerozeznám, ale nemám přitom pocit, že bych se v nich ztrácel. Vím, že termín filmová báseň je olysalá berlička, ale v tomhle případě se nemám o co jiného opřít.

Hodně zajímavej, náročnější snímek, kterej říká, že všichni potřebujeme někoho blízkého. Mám rád asijskou novou vlnu filmů bezeslov, nemusíte se soustředit na dialogii a máte možnost shlédnout film z jiného úhlu, a to úpně do detailů ve který je Kim Ki-duk báječný.