Desatero přikázání

Údajně dvanáct tisíc komparzistů se zúčastnilo natáčení davových scén tohoto velkofilmu. Poslední film velikána filmové režie Cecila B.De Milla (zemř. 1959), který natočil i němou verzi z roku 1923. Příběh Mojžíše, který vyvedl svůj židovský lid z područí Egypta přes Rudé moře na horu Sinaj. Tam převezme desatero Božích přikázání a pokračuje v putování do zaslíbené země. Většinou je snímek uváděn v TV v souvislosti s církevními svátky.

V době, kdy byl film natočen a dostal Oskara se jistě jednalo o dílo vyjimečné, ale po 50. letech od vzniku, mě to připadá místy divadelní, od té doby jsme přišli k novým informacím. Ch. Heston není zase takový velký umělec, že by se mu každá scéna podařila a místy hraje velice ploše. Děj vše vynahrazuje ač místy filmu by divák mohl usnout nudou..

Je to pohádka, kouzelné vyprávění. Zdá se, že nebyla natočena jen pro věřící, ale především pro nevěřící, aby se blíže seznámili s tím, jak se boží úradky a také boží vůle postavily na stranu lidu Izraele. Tento film jako řada podobných je jistě dostatečným dokladem toho, že filmová zábava je také využitelná k poučení a propagandě.

Při sledování tohoto filmu jsem měla dva mínusy - jsem bezvěrec a od vzniku uběhlo přes 50 let. Proto na Hestona i na Brynnera nemůžu mít stejný pohled jako divačky tehdejší doby. Film je klasika ve svém žánru, zpracování opravdu spektakulární, davové scény jak kdyby se na nich Peter Jackson vyřádil, v podstatě není co vytknout. Jenom mě rozesmálo, když Heston v první části, kdy byl ještě princ egyptský, ve scéně, kdy řeší s Nefertiri svůj původ, v jedné chvíli zatáhl břicho, aby nevypadal v kostýmu narvaný. Brynner taky v některých chvílích vypadal v kostýmu více než nacpaně. Dneska by se jim trošku v počítači umázlo z každé strany, ale tenkrát museli herci zatahovat břicho.