Dělníkova smrt

Šest kapitol a šest podob dělnické práce na přelomu tisíciletí. Dvouhodinový dokument Michaela Glawoggera je především vizuální a zvukovou symfonií, která zachycuje nezastavitelný tep fyzické práce i exotických pracovních organismů, v nichž neustále někdo běhá, nosí, pracuje, snaží se. Sledujeme na plátně obří kinematografický kolos, ne tak zcela nepodobný rozběhlé fabrice, ale i „živočichopis“, v němž nás průvodce a zároveň „dirigent i generál“ Glawogger vodí ve dvou hodinách po pracovištích celého světa. Autor se snaží vzít naše smysly ztečí a přiblížit podmínky manuální práce, kterých si na cestách po exotice nevšímáme. Odhaluje nerovnováhu práce na globalizované zeměkouli, kde rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi mohou dosahovat několika staletí. Film jde zároveň proti celému zbanalizování pojmu dělnické práce a dělníka, jejichž pojmenování jsou jedněmi z nejvíce zprofanovaných pojmů moderní historie. Režisér přímým obrazem bez jakéhokoliv komentáře (!) hledá svědectví, aby nalézal původní, od frází očištěný význam a „obraz“ – co to je být dnes dělníkem? Zbídačelí, nezaměstnaní ukrajinští havíři prolézají v mrazu nízkými štolami uzavřených šachet, aby si na černo naloupali trochu uhlí na zátop. Ženské zatím čekají venku a hřejou se v ušácích a rukavicích. Indonéští nosiči síry podnikají se zavěšenými křehkými koši na ramenou dlouhé pochody i před očima zvědavých turistů, práce je pro ně virtuozitou a dřinou, při níž se lze předhánět, soutěžit o odměnu a vystavovat na odiv vlastní vytrvalost. Nigerijští řezníci vjíždějí dlouhými noži do masa na smrt určenému dobytku, svlékají hory masa z kůže a opalují je nad zapálenými pneumatikami. Hlína obřích, primitivních jatek se barví všudypřítomnou krví a smrtí, jako by šlo o šamanský rituál. Jeho podstatou je primitivní zápas člověka se zvířetem o základní potřebu – nasytit hlad, v níž jdou stranou všechny morální koncepty i bázeň ze smrti. Pákistánští dělníci na břehu rozřezávají zrezivělý „dinosauří“ tanker, jako by se bortil domeček z karet, stejně jako se rozpadá doba velkých industriálních i ideologických kolosů. Naopak chudí čínští dělníci budují moderní obří továrny nového impéria a slouží čemusi, co je pro ně neznámé, nepředstavitelné. A v moderním bohatém Německu přeměnili někdejší ocelárny na muzeum pro rodiny s dětmi. Glawoggerův přístup má výhodu, že nad každou kapitolou filmu lze znovu promýšlet podstatu lidské práce, na níž vznikla naše rozrůzněná, i když paradoxně globalizovaná civilizace. Jeho film je sám o sobě dlouhou dřinou, při níž lze vymýšlet nové a svěží metafory popisující lidskou práci, stejně tak ale zároveň tvořit nové a nové dělnické „fráze“. Michal Procházka