Pi

hodně povedení film je to parádně natočeno i zahráno režisér odvedl skvělou práci není to sice žádná limonáda ale parádní kus filmu

První a zároveň nejpodivnější Aronofského film. Celý snímek je natočen na lacinou černobílou kameru a doprovázený depresivní hudbou ale neptejte se mě o čem to bylo. Vím, že hlavní téma je matematika a čísla.

Moje první setkání s Darrenem Aronofskym. Už podle nástřelu příběhu, který jsem si před shlédnutím pročetl mi bylo jasný, že tohle nebude žádný mainstream. Zkrátka jsem čekal nějakou psychárnu. Jenže skutečnost byla ještě mnohem horší/lepší. Chvíli mi trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu s režisérem, ale od tý doby…Jo i ta samotná myšlenka, ten nápad je sám o sobě zajímavý a mohlo z toho vzniknout z velké části docela konvenční drama. Jenže Aronofsky se vydal úplně jinou cestou. Cestou, která u mě téměř vždy vítězí – snímek má totiž úžasnou atmosféru. Z velké části za to může kamera, pravda, černobílé ztvárnění samozřejmě není nic co by dnes ještě někoho dokázalo zvednout ze židle, na druhou stranu, málokterému modernímu počinu tenhle způsob vyobrazení sedne tak jako „Pí“. Jenže to není rozhodně jediná věc, jež s vizuálem dělá divy – zběsilý (přesto jsem přesvědčen že pečlivě promyšlený) střih, nepříjemné zvuky, obrovské množství až extrémně přiblížených záběrů na mnohdy nepodstatné detaily, periodicky (vždyť je to jenom o matematice, nebo ne?) se opakující scény, na první pohled zcela nepatřičná elektronická hudba, která ve finále jenom podtrhuje chlad a depresi ze snímku přímo tryskající…A pak ty snové pasáže…To je kapitola sama pro sebe – už tak vystupňovaná atmosféra přechází plynule z mrazivě groteskní až do hororově hrůzné. A tyhle scény tvoří vrchol celého tohoto dílka. Jo, příběh je jedna věc, jenže když nefunguje zbytek, je to velký problém. V mých očích však je tady onen příběh jenom příjemným bonusem navíc, který, ne že by byl úplně odsunut na vedlejší kolej, ale spíše je jenom záminkou pro ony, na pohled až příliš jednoduché, ale možná proto tak geniální vizuální orgie. Opravdu mě nenapadá jiný snímek, který by tolik těžil z atmosféry (navíc tolik vystavěné právě na obrazových prostředcích). A to je právě největší klad Aronofskyho prvotiny – atmosféra mě zcela pohltila, na čemž má velkou zásluhu určitě i Sean Gullette. O tomhle klukovi jsem v životě neslyšel, ale po jeho skvělém výkonu jeho jméno jen tak nezapomenu. Jsem však upřímně zvědavý, jestli budu mít někdy odvahu/náladu tuhle depresi shlédnout znovu. Ať už se rozhodnu jakkoliv, tahle věc si to rozhodně zaslouží…

Nevím, ale tenhle film jsem moc nepochopil a určitě nejsem sám. Ovšem jen proto bych ho úplně neodsuzoval, svým provedením je zajímavý a neobvyklý. Pokud však nemáte rádi filmy, které se hodně vymykají běžné produkci, raději se mu zdaleka vyhněte, protože se vám zcela určitě nebude líbit. Ať už dějově, tak i po vizuální stránce.