Smrt pana Lazaresca

Čekala jsem, že z filmu bude zaznívat něco jako kritika rumunského zdravotnictví, možná proto mě překvapilo, že se film ubíral docela jiným směrem. V popředí tíživého a drsně těžkopádného dramatu stojí bolestné umírání staršího osamělého člověka, o kterého už nemá nikdo zájem. A nemocnice si ho přehazují jako horký brambor (v téže době, kdy se panu Lazarescovi udělá špatně, dojde nedaleko k tragické dopravní nehodě a špitály praskají ve švech). Velmi závažné a smutné téma, k jehož natočení je, dle mého, potřeba pořádné odvahy. A to i pro to, že neznám ve svém okolí člověka, který by podobnou situaci, kdy pro jeho staršího příbuzného (nebo souseda) přijíždí naposledy sanitka, nezažil...

Tenhle odvážný, nekompromisní snímek vyžaduje čas a trpělivost. Aspoň u mě nefungoval hned v prvních desítkách minut, ale s každou další se emoční tlak stupňoval víc a víc. Ta výpověď je nesmlouvavě naturalistická, krutě cynická, chladná a hlavně pravdivá. Snad nejvíc oceňuju tu poctivou nestrannost, s jakou tvůrci dané prostředí zobrazují. Není tu žádná tendenčnost, žádná samovýroba poselství. Tomu, co chtějí říct o zdravotnickém systému si nepomáhají žádnou očekávatelnou typizací ve smyslu necitelní doktoři versus chudák pacient. Až na nevyhnutelné výjimky (arogantní lékař bazírující na písemném souhlasu k operaci) se tu doktoři chovají tak jak to všichni známe a jak jim to ztěží můžeme zazlívat: trocha toho profesionálního cynismu, samolibého vtipkování ale i poctivého zájmu. Stejně tak neustálé upozaďování Lazarescova případu vedle obětí hromadné havárie je zcela pochopitelné. Výslednou zprávou tedy je, že problém není v lidech ale v systému, v té studené technologicko-byrokratické mašinérii, kterou jsme si jménem civilizace vydobyli a jejíž plody tenhle film nemilosrdně odkrývá. Ta může za to, že Lazarescova nemocniční anabáze byla tak zrůdně ponižující. Tohle není film, po jehož opakovaném shlédnutí bych prahnul, ale o to víc ve mně rezonuje a ještě dlouho rezonovat bude.