Nekromantik

Nízkorozpočtový undergroundový snímek, vytvářený skupinou přátel, se díky samovolnému virálnímu šíření zvěstí o jeho šokujícím obsahu i pobouření, kterou projekce filmu vyvolávají, stal celosvětovým kultem. Vyprávění zachycuje osobní tragédii zaměstnance firmy specializující se na úklid tělesných ostatků po automobilových haváriích. Jeho spokojený život s mladou nekrofilkou naruší jednak její sexuální pnutí k tlející mrtvole, kterou hrdina přinese z práce domů, ale především vyhazov ze zaměstnání. Tato událost vyvolá výbuch projevů patologických stránek hlavní postavy, které byly doposud drženy na uzdě jejich kontrolovaným ventilováním doma a na pracovišti. Film proslul svým odpudivým zobrazením nekrofilních hrátek, fetišisticky obsesivními gore záběry i závěrečnou eruptivní sekvencí slastného završení hrdinova života. Příslušné sekvence mísí černohumornou nadsázku s amatérským nadšením pro nápadně umělé speciální efekty a právě díky tomu nevyvolávají takové pobouření jako zařazené dokumentární záběry usmrcování zvířat. Ty však jsou pro film zásadní, neboť ozřejmují hrdinovu osobnost a povznášejí snímek nad rovinu pouhopouhé efektně extrémní hříčky. Nekromantik si jako ryzí undergroundové dílo nedělá nároky na statut umění, spíše po vzoru experimentálních snímků provokuje k uchopení a interpretování. Lze se setkat s kritickými texty, které v něm spatřují psychologickou sondu do narušené mysli i metaforu společnosti rozděleného Německa a pokračování linie nového německého filmu s jeho klíčovým tématem nepřekonané minulosti. Z hlediska autorovy různorodé filmografie náleží Nekromantik do linie děl, která konfrontačně zkoumají odtělesněnost moderní západní společnosti a její problematický postoj ke smrti. V tomto ohledu jsou pro uchopení snímku klíčové tituly Der Todesking (Král smrti, 1990) a především věcně vystavěný krátký dokument Mein Papi (Můj táta, 1981), v němž se režisér empaticky vyrovnává s úmrtím svého otce. Jiří Flígl, 36.LFŠ 2010