Hory mají oči

Poušť kdesi v Novém Mexiku a třígenerační rodinka na výletě, který si raději měla odpustit. Zavedl ji totiž na místa, kde ji nikdo nebude hledat a kde není obtížné se ztratit, zvlášť když vás na scestí záměrně navedou. Tohle není poušť, ve které by největší nebezpečí představovali škorpioni, chřestýši a úmorné vedro. Tady supi číhají z úplně jiných důvodů. A nebezpečí je tak intenzivní, že i z pacifistického demokrata a největšího nekňuby v celé rodině udělá mstitele, který se už ani neobtěžuje otírat z obličeje krev. Úspěšný remake Alexandra Aji pracuje s různými strategiemi hororového žánru, zejména v první polovině škádlí divákovy fobie, aby posléze nabídl krvavou řežbu, před níž varovala už úvodní scéna, která film výstižně zasazuje do prostředí hor, v nichž kdysi dávno probíhaly jaderné testy, jejichž neblahé důsledky mají svůj dopad i dnes. Pokud pramení podstatná část napětí v hororech z invaze do soukromých prostorů postav (a zprostředkovaně diváka), pak padouši ve filmu Hory mají oči nemohli zajít dále. Hlediskový záběr je v hororových filmech tradičním nástrojem sloužícím k vytváření napětí - jako diváci hororů nezřídka víme (či alespoň vytušíme), kdy je pohled kamery ztotožněn s pohledem padoucha nebo monstra. Ve filmu Hory mají oči je tato strategie posunuta o kousek dál, kdy je s pohledem zloduchů ztotožněno i hledisko hor. Samo prostředí se tak stává synonymem ohrožení a zdrojem nebezpečí. A jak říká samotný název filmu též původcem nepříjemného pocitu, že nás někdo setrvale sleduje a dýchá nám na krk. Do filmu se pak vkrádá i myšlenka, zda nejsou samy hory největším zdrojem nebezpečí, neboť se jich obávají nejen členové pronásledované rodiny, ale i sama krvelačná monstra. Viktor Palák Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016