Manželské etudy po 20 letech

Tenhle typ pořadu vůbec nemusím, ale myslím si ,že je to zajímavý nápad,ale dvacet let se zajímat o pár případů si myslím že to jsou zbytečně vyhozené peníze.

...snad mi odpustíte, že svůj komentář pro Manželské etudy spojím s okomentováním i první série z 80. let a přiložím jej zde k pokračování po 20ti letech. Domnívám se, že v roce 1981 udělala paní Třeštíková velmi odvážný krok, když na základě vytipovaných dvojic žádajících o uzavření manželství začala sledovat pět let kamerou jejich osudy. Ač to asi mnozí nebudou chtít slyšet, ale svým způsobem to byl již projekt ve stylu reality show, byť je tímto žánrem v dnešní době poměrně pohrdáno. Dobře, kdo nechce, nemusí si toto slovo s projekty paní Třeštíkové spojovat, nicméně realita předložená divákovi to opravdu byla. V době vysílání prvních manželských etud jsem ještě byla dítě školou povinné a není divu, že z dětství si pořad opravdu nevybavuji, rodiče by jistě ani nesouhlasili s jeho sledováním:-)) Teprve po letech jsem sledovala a sleduji i při současné repríze opakování starých dílů spolu s navazujícími osudy po 20ti letech. Ke zpracování projektu a vůbec k celé myšlence nemám absolutních výhrad, paní Třeštíková by jistě zasloužila více než oněch 10 bodů. Pozastavím se však nad některými osudy jako takovými... Asi nejklidněji na mne působil příběh manželské dvojice, kdy on je v současné době majitelem kulečníkového centra, ona se věnuje svým dětem, zejména dcerce, která závodně tančí. I když maminka působí maličko znuděně, což ale asi je zřejmě důsledek faktu, že manžel si nepřeje, aby pracovala, přesto na mne rodinné soužití této dvojice působilo poměrně normálně a také i šťastně. Samozřejmě, asi největší stopu v divákovi zanechá příběh paní Marcely. Tragický osud její mladé dcery prošel již médii tolikrát, že s ohledem i na tuto maminku, jej zde nechci nijak dále rozebírat. Každopádně to byl příběh o hluboké lidské tragédii, nabytý emocemi, o skutečných hodnotách, které mnohonásobně převyšují povrchní smysl života jiných jedinců. Asi tušíte, kam teď mířím...Ano, jestli mi z některého příběhu bylo opravdu nanic, co se týče charakteru zúčastněných postav, je to neskutečně snobská dvojice, t.č. již po rozvodu, kdy on pracoval několik let v Americe, během natáčení pokračování střídal jeden umělecký ateliér za druhým, neustále vychvaloval Ameriku, až to bylo nechutné a protivné, z arogantí osoby pana fotografa Gdovína bylo cítit pohrdání naší zemí a naší kulturou. Člověk, který má jen plnou pusu žvástů o tom, jak fotil Janu Švandovou, jak si v Americe zařizoval ateliér...žádné prostory u nás mu "nevoněly", jeden ateliér byl takový, druhý makový. Stále jen snůška sebepochvalných plků na vlastní osobu, spousta velkých plánů, projektů v televizi, image makerovství a do toho vynášení Ameriky! Tento díl jsem dokoukala jen s největším sebezapřením, protože to byla hrůza a děs! Z toho nafoukaného snoba se mi dělalo doslova nanic, jeho stále se opakující stejné řeči rok co rok byly neskutečně protivné. Jeho, dnes již bývalá žena, na mne nepůsobila o nic lépe. Povýšená panička, žijící také mimo reálný svět, pro níž je vrcholem problému řešit, kam pojede na dovolenou a telefonovat si z Egypta od moře s dcerou, co lyžuje v Alpách. Proti příběhu paní Marcely opravdu "vellká" starost, viďte? Když pak srovnáte, jakým peklem si paní Marcela prošla a pak vidíte tyto dva nadutce, vaří se ve Vás krev. Alespoň tedy ve mně to vřelo neskutečně... Ostatní tři příběhy ve mne tolik emocí nezanechaly, proto jsem vybrala ty tři nejrozdílnější a trochu se nad jejich obsahem zamyslela. Celkově však projekt paní Třeštíkové velmi chválím a věřím, že se dočkáme i dalšího pokračování...po 30ti letech? Kdoví, jistě nejsem jediná, koho by další osudy zajímaly. V prvé řadě je to paní Marcela, jíž moc přeju, aby její život byl již naplněn klidem a i přes obrovskou tragédii, aby i jí v životě zasvítilo sluníčko štěstí. Naopak, pan fotograf Gdovín, nás jistě v případě pokračování překvapí již asi 50. ateliérem, další porcí žvástů o životě v Americe a opěvnými ódy na vlastní osobu. Díky za tento projekt.

Ať byly osudy každého protagonisty jakékoliv,podívat se na to,jak se lidé změnili po 20 letech vizuálně,jaké měli radosti a starosti jako mladí, navíc za socialismu a porovnání toho všeho s dneškem je naprosto fascinující.Geniální nápad!

Hodnotil jsem po shlédnutí prvních tří dílů (***). Čtvrtý jsem neviděl a pátý mě dostal. Je to mezi čtyřmi a pěti. Celkově to prostě na pět* není, ale nesporně jedno z toho nej vyprodukovaného za poslední dobu v Čechách.