Temná hvězda

Většina sci-fi filmů zasazených do vesmíru se pokouší diváky ohromit opulentními výjevy kosmických dálav, mimozemských světů či gigantických vesmírných plavidel. Právě velikost či přímo nezměrnost vesmírných objektů má pomoci navodit úžas z perspektivy, která byla doposud dopřána pouze hrstce astronautů a jež chce měnit náš egocentrický pohled pozemských krys. Ale není právě ona přízemní zaslepenost a titěrná každodennost onou pravou výsadou lidí? Dokáže jí vůbec něco otřást, obzvláště když se z neobvyklosti stane zase jen rutina? Právě tato úvaha tvoří jeden z výchozích bodů fenomenální sci-fi satiry Temná Hvězda, kterou její tvůrci popisují jako Dr. Divnolásku (Dr. Strangelove, 1964) hippie generace. Film pojednává o každodenních lapáliích posádky titulní vesmírné lodi, která již dvacet let brázdí vesmír s úkolem odstraňovat nestabilní planety. Taková doba se na pěti mužích, jimž společnost dělají jen poťouchlý mimozemský mazlíček, přechytralý palubní počítač a inteligentní termonukleární bomby, náležitě podepsala. Ústředním hybným prvkem vyprávění tak zůstává otázka, jestli vůbec něco dokáže hrdiny vytrhnout z letargie. Po 60. letech ve znamení nadšeného i vystrašeného snění o tom, jaké to bude, až se lidstvo vydá do kosmu, přišel film, který ukazoval, že i mimo naši hvězdnou soustavu na člověka čekají leda stereotyp, otrava a vyhoření. Ačkoli obvykle bývá Temná Hvězda vyzdvihována především jako režijní debut Johna Carpentera, nejen v rámci sci-fi žánru má zásadnější váhu fakt, že se jedná o scenáristickou prvotinu Dana O'Bannona. Pět let nato se jeho jméno objevilo v titulcích milníku sci-fi Vetřelec (Alien, 1979), s nímž starší snímek vykazuje mnohé paralely. Jen zatímco v pozdějším hitu slouží každodenní životy skupiny vesmírných dělníků jako výchozí kulisa pro znepokojivý horor, tady jsou rozvedeny do poťouchlé vesmírné variace huličských komedií. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017