Všichni možní sběrači a já

Známá francouzská filmařka Agnès Vardaová natočila v roce 2000 zajímavou dokumentární esej Všichni možní sběrači a já, v níž se věnuje fenoménu sběračství, ale překvapivě i komentářům o vlastním stárnutí. Sama se rovněž považuje za sběračku, čemuž odpovídá i překlad původního názvu Sběrači a sběračka: „sbírá“ a zachycuje obrazy a vjemy. Proto se také v jednom záběru stylizuje do podoby sběračky ze stejnojmenného obrazu Julesa Bretona. S digitální kamerou a malým štábem se více než sedmdesátiletá umělkyně vydala autem na cestu po Francii, aby zachytila od podzimu 1999 do května 2000 různé typy sběračství a především, aby se setkala s lidmi, kteří z nejrůznějších důvodů něco sbírají či paběrkují. V první řadě se v duchu klasických obrazů, zachycujících venkovanky, soustředila na sběrače z polí, z vinic či sadů, kam vycházejí po skončené sklizni. Ve Francii je tato činnost povolena zákonem už od středověku. Většina lidí sbírá zbytky z chudoby, někteří také, aby ušetřili, a další třeba ze záliby. Jinými typy sběračů jsou městští bezdomovci či nuzáci, vybírající zbytky potravin v tržnicích a u obchodů, nebo sbírající odložené předměty pro vlastní potřebu či na prodej. Sbíráním vyhozených věcí se však zabývají i umělci, kteří je používají ve své tvorbě. - Agnès Vardaová zachází s materiálem naprosto svobodně, mnohdy uhýbá od tématu a věnuje se třeba natáčení velkých detailů své staré ruky nebo kolemjedoucích kamionů. Její přístup se podobá postupům Jana Němce nebo Karla Vachka. Do filmu vkládá dobové fotografie, obrazy nebo archivní záběry. Neváhá použít i „inscenované“ výstupy právníků, vysvětlujících zákony o sběračství. V minimálním hudebním doprovodu dominuje tematická rapová píseň. – Snímek je snad nejvíce charakterizován autorčiným pochopením i zvláštní úctou pro lidi před kamerou, s nimiž režisérka mimo obraz zapřádá dialogy. – O dva roky později vzniklo pokračování Les glaneurs et la glaneuse... deux ans après (2002). Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2006/12