Anna proletářka

Přiznejme, že jsme televizní podobu všeobecně známého a stále znovu čteného a novými generacemi objevovaného románu Ivan Olbracht ANNA PROLETÁŘKA očekávali s velikým zájmem. Známe již jeho úspěšnou filmovou podobu, několikrát byl také dramatizován pro jevištní provedení. I to svědčí o neutuchajícím zájmu o jedno ze zakladatelských děl socialistického realismu v české románové tvorbě. Nyní tedy přišla se svým vkladem jeho dalšího poznávání naše televize. Román dramatizoval a provedení režíroval Antonín Dvořák. Zkušený tvůrce. Tím více zaskočila nevýrazná, nehluboká televizní podoba Anny proletářky. První díl tohoto dvoudílného filmu ještě zaujal. Setkali jsme se v něm s celkem životnými postavami. Pocítili atmosféru doby. Dobře byla například vykreslena rodina stavitele Rubeše. Zvlášť přesvědčivě v sobě soustředila životní pocity, planost této společenské vrstvy postava Rubešové, dobře zahraná Míla Myslíková. Především ona charakterizovala svět, do kterého náhle vstoupilo venkovské děvče Anna. Josef Bek v postavě Rubeše dostal jen málo prostoru a Eva Hořánková v roli Dadly působila ještě velmi nezrale, svou postavu prostě nezvládla, přehrávala. V kontrastu s měšťáckým prostředím jsme vstoupili také do světa proletariátu. Proletariátu organizovaného, revolučního předvoje veškerého dělného lidu. Pocítili jsme zcela odlišnou atmosféru, družnou a soudružskou. Revoluční nadšení, ale také názorový svár. Tady pořád nás film ještě vedl světem služky Anny, jejím procitáním, ohmatáváním nových prostředí, lidí, citovým zázemím. Mladá herečka Ljuba Krbová zde měla dost místa, aby své Anně vtiskla odpovídající doušek naivity, bezradnosti, bázně, cituplnosti, chuti poznávat. Dokázala to střídmými prostředky. A to je pro její televizní herectví slibné. Rozčarování však přinesl díl druhý. Anna se vytrácela. Stávala se stále více znakem postavy a přestávala být postavou samotnou. A přece o ni především mělo jít. O její zrání, o její nacházení pevného místa ve společnosti. Tento proces, proces složitý a v románu tak intenzívně a přesvědčivě vyjádřený, byl posléze redukován na strohý zvrat v jediné scéně setkání s Dadlou. Podobně naložil autor s ostatními postavami. Zejména Toníka ochudil o výraz osobnosti – a jeho představitele Petr Svoboda o možnost rozehrát tuto krásnou a bohatou postavu. Soustředil se na běh doby. Avšak nezobrazoval jej plasticky, zživotněle prostřednictvím prožitků jednajících postav. Spokojil se s popisem, konstatováním. A to je dnes již málo. S jistou dávkou dramatičnosti vyjádřil sice motiv poslance Jandáka, ale přesto příliš teatrálně, staticky. (Vzpomněli jsme na dobrý film, který tuto epizodu vylíčil.) To byl vůbec příznačný znak celého filmu. Svým výrazem přece vlastně jako film nepůsobil – a přece byl vyráběn na Barrandově. Spíš jako jevištním zvyklostem poplatná televizní inscenace doplněná několika dotáčkami. A tak vlastně stojíme před jednou promarněnou šancí. Především mladá generace mohla dostat v době příprav XVI. sjezdu KSČ a v předvečer 60. výročí založení komunistické strany umělecký obraz, který by jí prostřednictvím životních osudů jejich vrstevníků ze začátku století přiblížil dobu, ve které se v bojích rodila naše přítomnost. HOLÝ, Josef. [i]Na okraj obrazovky: Televizní Anna proletářka.[/i] Rudé právo. 1980, roč. 61, č. 293 [11. prosinec], s. 5. [upraveno]