Krize ve vztahu manželské dvojice v Doupěti je jednou z mnoha variací, v nichž Saura soustředěně zkoumá složitou psychologii soužití muže a ženy. Teresa, trpící „samotou ve dvou", žije v exkluzivním příbytku, který se podobá betonovému mauzoleu. Toto architektonicky hypermoderní „doupě" lze metaforicky označit jako zlatou klec, jež poskytuje blahobyt vykoupený nesvobodou a citovým chladem. Hrdinka, izolovaná od okolního světa, je o to egocentričtěji zahleděná do sebe. Pokouší se o vysvobození z dětských traumat, jež ji pronásledují, a zároveň usiluje o regeneraci rozpadajícího se manželství. Ve dne elegantní, kultivovaná paní se v noci proměňuje v infantilní, úzkostlivou bytost, unikající do sklepních prostor jako do oživeného podvědomí a dějiště dávné minulosti. Saura scénicky teatralizuje projevy ženské frustrace a její destruktivní účinky na osobnost ženy. V psychodramatických scénkách se Teresa stylizuje do neposlušné, provinilé dcerušky a manželovi svěří roli svého zemřelého autoritativního otce, k němuž ji váže chorobná závislost. Mezi odloženým starým nábytkem a všemožnou veteší rekonstruují manželé s plnou vážností Teresiny vzpomínky a utkvělé vize. A ona nejenže brilantně ovládá svoji dětskou roli (která je jí - zdá se - bližší než dospělá), ale jako přísná režisérka nutí také Pedra, aby hrál opravdově. Čím hlouběji jsou do hry pohrouženi, tím se stává skutečnější, místy zběsilou „hrou na realitu". Například když hrdinka s fyzickým i psychickým vypětím imituje porod, zrození dítěte (panenky), oba manželé to dojatě prožívají. O to děsivěji vyvstane komplex bezdětnosti jako jeden z důvodů jejich nefunkčního svazku. Padají poslední zábrany, dojde i na tělesné násilí, partneři se stanou nelítostnými soupeři, vydražďují se navzájem, aby vykřesali zbylé jiskry emocí. Saura ponechal tyto scény jako nekomentované etudy, jako volné hry bez pravidel, v nichž se pravda a předstírání rafinovaně zaměňují nebo přebíjejí. Aktéři vstupují do rolí a zase z nich vystupují, až se nakonec - vyčerpaní a dezorientovaní - odhodlají hrát si „na sebe samé". Avšak ve chvíli, kdy se má ukázat pravda o jejich totálně vyhořelém vztahu, „hra na život" nezvratně končí smrtí - nikoli však hranou, nýbrž skutečnou. Modelovost dvojic v Saurových filmech s Chaplinovou měla bezpochyby původ v jejich rodinném prostředí s tradičním paternálním schématem. Mnohé partnerské vztahy, zejména ve vrcholném filmu Eliso, můj živote (Elisa, vida mía), byly determinovány citovou nezralostí protagonistek a nápadně se podobaly citové vazbě otec-dcera. Herečka jako spoluautorka scénáře k Doupěti se inspirovala zážitky z vlastního dětství v početné rodině, jíž dominoval zestárlý otec - slavný komik Charles Chaplin. Jeho uctívaný kult, především o mnoho let mladší manželkou, zanechal na citové výchově dětí rozporuplné stopy.
Stanislava Přádná, Letní filmová škola 2012
