Samotář Jim

Jelikož jsem momentálně taky tragická a kladu si otázky, co tady vlastně dělám, mám pro Jima takovou míru pochopení, že po projekci můj obraz v zrcadle odrážel apatickou tvář Caseyho Afflecka, a jen vědomí, že existují ještě ujetější famílie, než ta moje, částečně protrhalo oblačnost mých chmurných myšlenek, žel ne tolik, abych tu utahanou depresi ocenila nějakým vyšším hodnocením, a to ani za umělecký dojem.

Ze své samostatné pouti životem se do rodného hnízda vrací 27letý mamánek s jedním baťohem, „chronickou beznadějí“ a dvěma kufry.“ Zpátky ke svým rodičům, kde se už přiživuje i jeho stejně nešťastný a stejně odevzdaný starší bratr. Vlastně jediným až nepatřičně šťastným člověkem v téhle famílii je matka rodu. Steve Buscemi vytvořil kouzelný snímek, který dokáže vyvolat nejen pobavený úsměv, ale třeba i přinést do vlastního života trochu víc tolerance a pochopení ke svému okolí. (jenom škoda, že jsem to neviděla zhruba o 6 hodin dřív :- ))) špatné načasování ). A panové si můžou rovnou přidat * navíc. Už jenom za naději, že i na posledního nekňubu, bez peněz, bez střechy nad hlavou, bez jiskry, kterému to nejde ani v posteli, může (možná) někde čekat někdo jako Liv Tyler. A že i maminčin mazánek, který se ne a ne odlepit od její sukně by mohl být pro někoho chlapským vzorem. Iluze k nezaplacení.