Dvanáct

“Kdyby tobě, Boženko, někdo nabídl film, tak pro to vystoupíš i ze strany.” Snímek natočený na základě divadelní hry a to je důvod, proč se to celé odehrává v jedné místnosti. Příběh pojednává o deseti mladých hercích, kteří společně přijmou angažmá v jednom divadle. A právě v tom je jádro dané problematiky. Tady nejde ani tak o jednotlivé herce a jejich angažmá, ale o všechny jako celek. Tady je moralizační etudou poukázáno na tzv. kolektiv. Co to vlastně je, co to obnáší, atd. Slovo ´kolektiv´ za celou filmovou stopáž zazní opravdu nesčíslněkrát. Pokusí se to někdo spočítat? Takže co tu máme. Počáteční nadšení ze soudržnosti kolektivu se vším všudy, které každou další minutou vývoje děje skomírá a postupně se objevují další a další závažné problémy, při kterých se onen kolektiv setsakramentsky zatřese až v samotných základech. Takže co z toho vlastně tkví? Je počínání v kolektivu přínosné a nebo ne? To nechť divák posoudí sám. Příkladů je v ději více než dost. Zkrátka a dobře, slasti a strasti kolektivu. To je to, oč tu běží. Snímek z tzv. nové vlny nic neztrácí na své moralizační vlně ani dnes. Dokázali by současní mladí lidé žít v kolektivu a nebo by dopadli stejně, ne-li hůř, jako postavy tohoto příběhu?