Grand Tour: Disaster in Time

Ač byl film natočen v roce 1992, způsob vyprávění, prostředí a rozvláčné tempo evokuje spíš sedmdesátá, neřkuli přímo šedesátá léta minulého století - málo akce, málo vnadných žen, málo dechberoucích efektů... Zkrátka dnešní dívák by se kouknul tak nejvejš na prvních 15 minut a pak by vypnul přehrávač. Ovšem já, narozený ještě v minulém století, jsem se prokousal až k happyendu. A teda co? Držela mě u obrazovky zvědavost kdo jsou ti divní turisté, co neváhají zaplatit jakoukoliv cenu za ubytování v ještě nedokončeném pensiónu za městem, místo aby zapadli do pohodového hotelu v centru? No to teda určitě – i tomu kutilovi, co na svém pensionu maká a přitom náhodně vyslechne pár rozhovorů svých hostů, se velice záhy zrodí v makovici tušení. Tušení, že tihle turisté možná necestují jen z místa na místo, ale i z letopočtu do letopočtu. Tak abyste věděli, mám rád sci-fi a pro tuhle zálibu jsem ochoten klidně obětovat čas na kdejakou blbinu. Né, Timescape není zas až tak špatný. I když nás scénáristé kromě hlavní dějové linie poučují také o životním příběhu hlavního hrdiny (jo, uhodli jste, je to ten pensiónový kutil) a jeho dcerušky Hillary. Mimochodem, tohle jméno vám brzo poleze krkem, protože ho každejch pět minut někdo vyvolává. Buď aby holčičku našel, anebo aby se mu někam nezdejchla, či dokonce aby ji zachránil. No tak fajn, chápu, musíme se taky o někoho bát, místo abychom jen nezůčastněně sledovali děj. Vo co de a jak to všechno dopadne (to se ví, že dobře), vám tu ale vypravovat nebudu. Ryzí scifista se na to koukne sám a pro ostatní by to byla jen zbytečná ztráta ČASU... Ještě mě napadá, co takhle když budoucí cestovatelé v čase, původem z České republiky, dostanou v nějaké divné epoše hlad? Zeptá se hlava rodiny: „Mámo, ´sou tam eště řízky?“ A začne ženská část výpravy jak na povel vytahovat z baťohů hliníkové krabice s jídlem a lahvová piva?