Eolomea

Stejně jako jiné žánry, ani sci-fi neexistuje ve vzduchoprázdnu, nýbrž reaguje na dobovou společnost i na celé pole kultury. Proto v rámci filmové vědecko-fantastické fikce můžeme za jedno z nejpodnětnějších období označit 70. léta minulého století. Svět jednoznačných protipólů páté dekády tehdy dávno vzal za své, ideály šedesátek vystřídala deziluze a ideologické zjitření nahradil kritický kvas. Současně se myšlenková progrese a formální postupy avantgard a nových vln přelévaly do oblasti žánrové tvorby a díky podnětným či přímo autorským uchopením populárních žánrů se otřásaly elitářské hranice vysokého a nízkého. Ačkoli politicky byl svět tou dobou nadále polarizovaný, popsaný stav shodně charakterizoval obě strany železné opony. Východoněmecký film Eolomea podle předlohy bulharského rodáka Angela Wagensteina slouží jako typický příklad průniku vědecko-fantastického příběhu s filozofujícím dramatem, potažmo i mísení stylových postupů brakové a artové kinematografie. Nelineárně vyprávěný snímek sleduje několik paralelních linií, které zabředávají do deziluze a pochybností vůči pokroku. Pronikání do vesmíru lidstvo sice prostorově posunulo dále, konkrétní jednotlivce však vykořenilo. Dva veteráni obývající stanici na zapadlém asteroidu sní své sny o návratu na Zemi, zatímco tam se tváří v tvář mizení vesmírných plavidel a tajemnému signálu ze vzdálené galaxie uvažuje o zastavení letů. Prostřednictvím postav zbavených ideálů film rozvíjí úvahy o tom, zda lidé vůbec mají opouštět rodnou hroudu, které překvapivě ústí do témat generační propasti, víry v pokrok i ochoty se pro něj obětovat. Formálně vytříbená a přitom neokázalá Eolomea tak představuje nejen výtečný příspěvek do linie existenciálních sci-fi. Také ji lze vnímat jako žánrově zahalenou metaforu generačního rozkolu dobové komunistické společnosti. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017