Eroica

Snímek Eroica je výrazným příspěvkem do filmové diskuse o hrdinství za druhé světové války, kterou ve druhé polovině 50. let nastolila polská filmová škola. Varšavské povstání z roku 1944 jako první demytizoval film Kanály Andrzeje Wajdy, který si navzdory čerstvým a bolestným válečným zkušenostem kladl otázku po smyslu hrdinství. I režisér Andrzej Munk se v Eroice staví proti povstaleckým stereotypům a také si bere na mušku povinnost vojenské cti. Snímek nese značně ironický podtitul Hrdinská symfonie ve dvou částech a je výsledkem Munkovy spolupráce se scenáristou a spisovatelem Jerzym Stefanem Stawińským (ten je rovněž autorem scénáře Wajdových Kanálů), který ve filmu zúročil své vlastní bojové zkušenosti. Dílo tvoří dvě filmové povídky: v první se válkou proplouvající floutek zaplete do mašinerie Varšavského povstání, druhá část se odehrává v německém zajateckém táboře pro důstojníky. Obě povídky, ačkoli mají zcela odlišné vyznění, obsahují prvky absurdity až grotesky. Antihrdina první povídky Dzidziusz několikrát proklouzne německými i povstaleckými patrolami jako spojka zprostředkující možnou pomoc maďarských důstojníků, a když se konečně bez větší újmy (jen notně opilý) dostane do bezpečí mimo Varšavu, rozhodne se furiantsky vrátit do boje… Druhá povídka již tolik nepracuje s komikou, ale demaskuje život v „oflagu". Ve srovnání s koncentračním táborem je to místo, kde se dá celkem pohodlně žít, avšak v uzavřené společnosti vládne klaustrofobicky ponorková nálada, kterou pozvedají jen zvěsti o jediném zajatém vojákovi, jemuž se z tábora podařilo uprchnout. Pouze několik zasvěcených ví, že legenda uprchlého poručíka je pouhý klam: voják ve skutečnosti přežívá v podkroví ubikace. Děj sledujeme očima nově příchozích polských důstojníků a tragické události na sebe nenechají dlouho čekat. Jitka Rohanová Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016