Sen

Partyzánský film, který však na vzdory svému zaměření klade na diváka obrovské nároky. Hodně zmatený, nesouvislý, roztrhaný a celkově velmi těžce stravitelný. A ne, to opravdu nemyslím ve zlém. Hlavním znakem filmu, nebo alespoň znakem, který mě nejvíce udeřil přes moje smysly a mozkové buňky je jeho hodně zvláštní způsob natočení, který se může vyznačovat lecčím, jen ne logickým časovým sledem. Protože v okamžiku, kdy člověk začínal chápat, o co v zrovna daném momentě jde a zažral se do děje, byl z něho najednou a zcela nečekaně vyrván a přemístěn úplně do jiného světa, takřka surovým až násilným způsobem, aniž by toto přemístění mělo nějakou logickou návaznost. Tak se to opakovalo prakticky pořád. Logika, to je to, co z tohohle filmu po celou dobu uniká. A přesto neuvěřitelným způsobem nutí k zamyšlení jak nad jednotlivými postavami, válkou, tak i celým filmem jako takovým. Film se mi zdá hodně odvážný, plný experimentů a fantazií lidí, kteří na vlastní kůži pociťují dotek války. Velmi zvláštní byla i hudba, která by se mi výborně hodila do nějakých socialistických kreslených grotesek. V některých scénách působila vyloženě jako pěst na oko (například v jedné z posledních scén, kdy většina partyzánů přijde o život). Myslím, že právě filmy jako je Sen doprovází velké zmatky a pevná zauzlovanost, vyžadují hlubší studium, proto je potřeba vidět je určitě víckrát než jednou. Musím přiznat, že po chvíli jsem byla přesvědčená to vzdát a snímek jen tak v klidu a polospánku nějak přežít, ale něco mi v tom pořád silně bránilo. Jde o součást velké Djordjevićovy partyzánské trilogie (tetralogie) a po jejím skončení jsem byla hóódně ráda, že jsem na začátku vydržela.