Jitro

První díl trilogie režiséra Puriši Djordjeviče Sen (1966) pojednává o vývoji milostného vztahu Alexandry a Malyho, třetí část Poledne (1968) zaznamenává doznívání válečných událostí v roce 1948. Vřele doporučuji každému fandovi balkánských filmů a válečných událostí za druhé světové války.

Oproti prvnímu filmu této partyzánské trilogie (tetralogie), působí Jitro o něco přijatelněji – je odlehčenější, systematičtější, přehlednější a především stravitelnější. Přesto zauzlovanost nezmizela, naopak, uzly se ještě více utáhly. Djordjević nám trochu skrytě předhazuje velké množství otázek, přičemž se všechny týkají partyzánů a smyslu jejich boje ve válce a života po ní. A jestli ve Snu byly kolem postav nějaké nejasnosti, tak Jitro v nich udělalo bordel už totální. (Omlouvám se za ten výraz.) Přímý předchůdce Jitra – Sen mě otrávil, mírně unudil, hlavně mě napadla otázka, co to pro Kristovy rány mělo znamenat (??). Jitro mi pocit z tohohle díla napravil a na konci třetího filmu Poledne jsem zjistila, že se do této umělecky pozoruhodné série pomalu zamilovávám.