Poledne

Romantikou šlehnutý film o bývalých partyzánech, opět s velmi zvláštní dějovou strukturou a naprosto kouzelnou působivostí. Život po válce, harmonicky jemné pasáže plné hudby, tance, lásky se střídají s bouřlivými obrazy z válečné minulosti. Zajímavé je, že ačkoliv jde o trilogii (tetralogii), působí každý jednotlivý film trochu jinak. Zmatený, roztrhaný Sen, odlehčenější a srozumitelnější Jitro a romantikou šlehnuté, dějově pomalejší Poledne. Jednotlivě nejsou filmy tak velkým zážitkem. Zejména po prvním dílu (Sen) jsem se s gigantickými obavami a děsem připravovala na díl druhý (Jitro), po kterém byly mé obavy o něco menší a děs méně děsivější. Po třetím dílu (Poledne) už jsem zjistila, že jsem se do této partyzánské série zamilovala a došla jsem k závěru, že kdybych měla možnost vidět to celé ještě jednou, neváhala bych ani minutu. Samostatně jsou tyto filmy poloviční, ale dohromady tvoří nezapomenutelný celek, který si mě omotal kolem prstu a nakonec mi nedal spát, ač jsem ho po prvním filmu skoro zatratila. kdybych Poledne (nebo jakýkoliv z těch dvou ostatních) viděla samostatně, aniž bych měla možnost vidět oba dva ostatní, asi by moje hodnocení bylo podobné, jako filmu dal kolega, zcela to chápu. Nejde si nevšimnout ještě jednoho velmi zajímavého aspektu. Celý Sen, který se odehrává za plné vřavy války, totiž doprovázely obrazy, které se utrhávaly z válečného děje, partyzáni z hnusu války utíkali do krásného snu, zatímco v Poledni to bylo přesně naopak. Z klidu a míru sběhávaly do krutých, válečných vzpomínek. Neuvěřitelný zážitek!